Když se řekne psychika, většina toxikomanů si vzpomene na mozek, i když řecké slovo psyché znamená duši. Ale co je to vlastně ta duše a jak se od mozku liší? Dejme tomu, že asi tak, jako se od hmoty počítače liší elektrický proud, který uvede počítač do provozu a udržuje v něm "život", případně nebo jako počítačový program, který určuje, jak se ten život bude projevovat. Podle starých filosofů je duše jakousi energií, která oživuje tělo a dává mu hýbat se, vnímat, pociťovat a prostě žít. Tento pomocný příměr k počítači jsem kdesi vyčetl a zdá se mi relativně trefný, proto se pokusím jej rozvést.

Když má takový počítač problém, může být závada buď v některé hmotné mechanické součástce (tělo - mozková buňka), nebo ve spoji kterým má protékat proud (tělo - mozkové receptory), nebo některá část počítače není vůbec pod proudem ( je bez duše), nebo jsou s proudem potíže - zkrat, moc proudu, nebo málo(také se týká duše), nebo je chybný program a na obrazovce se objevují nesmysly (duše - poruchy vnímání, myšlení, emotivity). Duše má tedy podle filosofů na starosti oživení, hýbání, proces vnímání a pociťování. Proti tomu by se možná nejeden psycholog ohradil, ale to proto, že dnešní psychologie zahrnuje do svého oboru některé procesy, které spadají vlastně do oblasti duchovní (duch - řecky pneuma). Když jsou potíže s počítačem, tak může být totiž problém i v programátorovi či uživateli, který počítač používá, sleduje a hodnotí jeho údaje. A to je jako duch člověka, který užívá tělo oživené duší, sleduje a hodnotí to, co skrze tělo díky duši vnímá a cítí, nějak na to reaguje, přemýšlí o tom, všelicos vymýšlí, o všeličems se rozhoduje a vůbec dává smysl tomu svému oživenému tělu. ( K čemu vlastně jinak oživovat tělo?)

Takto jsme tedy jakž takž vymezili rozdíl mezi duší a tělem na straně jedné a duší a duchem na straně druhé. Jestli vám to připadá ještě stále poněkud nejasné, nic si z toho nedělejte, já to už lépe neumím. Zabrousili jsme totiž do filosofie a to je věru krajina vhodná pro pěstování nejrůznějších komplikovaností. Ještě dnes platí přísloví, že když se sejdou dva Řekové, tak mají na jednu věc dohromady deset názorů. Nicméně alespoň tak trochu jasno by to chtělo. Takže filosofii jen tak neopustíme, dokud nám přece jen nakonec alespoň něco málo nevyjasní. Dokonce si dovolím přibrat do našich úvah i něco z theologie, ale to už opravdu musíme hodně po špičkách.

Jestli ne už dřív, tak teď zajisté někoho napadne, proč se zaobírat takovými vznešenými úvahami a jestli náhodou nejsou od drsné reality drogové scény, nebo od ještě drsnější reality drogové politiky, poněkud odtažité. Jak od drogové politiky, to nemohu posoudit, ale od drogové scény odtažité nejsou ani v nejmenším. Mezi důvody propadu na tuto scénu totiž patří kupříkladu nuda, což je problém životní náplně a pocitu její smysluplnosti, patří sem pokřivený hodnotový systém, patří sem vnitřní zranění, někdy fatálních rozměrů, a nebo také nedostatek pocitu životního štěstí jako takového. Nejdůležitější (a nejpřehlíženější) otázkou je právě ta smysluplnost života. Život je něco tak nádherného, takový dar a příležitost, že o to tíživější je pocit, že tu šanci nějak nejsem schopen využít, že ji promarňuji, ať už vlastní a nebo raději cizí vinou. A nakonec, o duchovním pozadí drogové scény může vypovídat i klasický vzorec charakterizující drogovou závislost a její zrození - a) droga a její dostupnost,

b) osobnost člověka, c) prostředí, d) spouštěcí podnět. Zkusíme je z tohoto pohledu lehce projít.

A) - droga jako taková již svým působením navozuje filosofické a náboženské úvahy. Proto byla a je mnohými lidmi horlivě pěstována, získávána a vážena. Proto je její dostupnost pro ctitele "jiných světů" považována za cosi navýsost nezpochybnitelného, jako jejich nezadatelné právo. Mnohá hnutí a skupinky kolem marihuany a halucinogenů jsou tím charakteristické a šamani (i naši čeští) jsou příkladem nejvýmluvnějším (ve Spojených státech si například i uprostřed války proti drogám indiáni vymohli tolerování meskalinových obřadů ze strany vládních orgánů). Bez povšimnutí nenechme ležet ani postřeh některých terapeutů, že droga nahrazuje v srdci toxikomana prázdné místo po otci. Lapidárně řečeno, droga je otec. Zajímavě s tím možná bude na druhé straně kontrastovat křesťanská modlitba Otče náš.

B) - osobnost člověka je, krom individuální míry náklonnosti k různým autoterapiím a rizikovému jednání, charakteristická i tím, že jaksi "od přirozenosti" se obrací k náboženskému myšlení a vnímání, tak jako květina za sluncem. Programový ateizmus, ve kterém jsme byli pečlivě vychováváni, pouze zkomplikoval cestu ke klasickému náboženskému životu, čímž ovšem na druhé straně podnítil vznik jakési moderní formy pohanství, které uctívá (často dosti nekriticky) lidské hvězdy místo božských, mýtické hrdiny politiky, filmu, hudby (některé popkoncerty mají vyloženě kultovní nádech) či zdravé výživy a sportu, nebo se noří do neprůzračných vod astrologie, satanismu a dalších podivných nauk a sekt. Je to dnes pěkná směsice, která se vytvořila v určitém boomu po uvolnění marxistické cenzury a dosud se ještě neustálila. Jen se podívejte do výloh knihkupectví, dáte mi za pravdu. A když se obyčejnému nevěřícímu človíčku něco daří, tak to alespoň zaklepe na dřevo, neboť i ten kdo nevěří, má nějakou tu "svou" víru, nebo pověrčivost. To už se ale blížíme k dalšímu tématu, k prostředí, v němž se pohybujeme a kde může dnes člověk narazit i na destruktivní sekty jejichž vliv na člověka se svou silou dá směle porovnat se silou drogové závislosti

C) - co se ovšem týče toho typického prostředí, které může spolupůsobit při nastartování drogové kariéry, nejčastěji se jedná o prostředí party, ať už větší (diskotéka), nebo menší, kde také fungují určité rituály a svérázné výklady světa, který se (z pohledu narkomana) nepřátelsky a nesrozumitelně valí za špinavými okny feťáckého bytu. V porovnání s výše uvedenou myšlenkou, že náboženskou sektu lze přirovnat k droze, můžeme říci, že to funguje i naopak, totiž že klasickou uzavřenou feťáckou partu lze přirovnat k sektě. Vždyť známe sekty nejen náboženské, ale i psychoterapeutické (např. Scientologie), politické (extremistické strany) a obchodnické (např. Herbalife), proč tedy ne i toxikomanské.

Snad jsem trochu obhájil užitečnost filosofických a teologických úvah nad drogou, ale vraťme se k hlavnímu tématu kapitoly, k duši, tedy k hýbání se, pociťování a vnímání.

O svém hýbání toxikoman moc nepřemýšlí, pokud se alespoň trochu hýbat může. Na hýbání se, je prostě nárok, patří to k životu a on si přece (říká si), se svým hýbáním a koneckonců s celým svým vlastním životem může nakládat jak sám chce. Až když se hýbat přestává, tak zjistí, že už s tím jaksi zrovna nemůže nakládat jak by chtěl. Ale jak jsem řekl, dokud se jen trochu hýbe, tak se tím nechce moc trápit.

Zato svému vnímání a svým pocitům se toxikoman věnuje s náležitou pečlivostí a soustředěním. Všechno se točí kolem nálady. Je tady možnost jak nějakým způsobem náladu programovat. Zažívat pocity pohody, ba samu blaženost a také tajemno a vzrušení ze sebe samého, ze své existence, z mnoha jiných světů. Díky i svým duchovním možnostem se toxikoman brzy naučí být totálním egocentristou, tedy člověkem, který za střed všech světů považuje sebe sama. Všechny silokřivky vesmíru se soustřeďují a koncentrují v jeho já. Určitou výjimkou jsou snad jen chvíle aktuálního prožitku působení těch druhů drog, které probouzejí empatii, tedy vciťování se do druhých, nebo rozpouštějí ego, kdy "já" nemůže být středem vesmíru, neboť žádného "já" zde právě není (přesněji řečeno, je znecitlivěno). Ale i tady se to týká pouze oné chvíle akutní otravy drogou. Potom se duše vychýlená drogou k empatii vrací do svého původního těžiště a setrvačností se vychyluje opačným směrem, tedy k sobectví, kterážto výchylka se častým opakováním procesu posiluje, až se postupně stává trvalou. Je to podobné jako s blažeností při začátcích drogové kariéry, která postupně slábne zatímco se stále více posilují negativní abstinenční stavy, takže nakonec toxikoman nebere drogu proto, aby mu bylo krásněji než ostatním, ale už jen proto, aby mu nebylo hůře než ostatním. Tak i zde v duši po velkém chápavém vciťování se, či po rozplynutí sobeckého "já", nastává návrat a posilování opaku, takže nakonec toxikoman ve svém "normálním lidském stavu" má já podobné veliké vesmírné černě díře, která pohlcuje všechno, co se kolem pohltit nechá. Narkoman ve vrcholové fázi všechny lidi kolem sebe ( i životní hodnoty a procesy), vnímá jakoby placatě a málem černobíle, jako by žil v kině kde svět je jen plátno natažené dokola kolem něj. Jediný on sám, uprostřed toho absurdního filmu zvaného život, je trojrozměrný, živý, jediný on sám existuje. Proto jen on jediný může brát a zase brát z toho, co je tu kolem něj a vlastně pro něj. Divíte se, že se na vás mile usmívá a pak vám ukradne sedm tisíc? Že jde ochotně vysypat koš a vrátí se za tři dny? Ještě vám to připadá divné? Jemu ne. Pro něj je to vrcholně logické. Je to logika železná a neprůstřelná. G. K. Chesterton jednou napsal, že blázen není člověk, který ztratil rozum, jak se mnozí domnívají. Blázen je člověk, který naopak ztratil všechno ostatní a zůstal mu jen jeho rozum. Ztratil spojení s okolní realitou a zůstala mu právě jen jeho vlastní železná logika.

Můžeme se zmínit také o citech toxikomana, ani ty nejsou kompatibilní (tedy propojitelné) s city druhých lidí. Kupříkladu láska, ať rodičovská nebo jiná, je vznešený cit, který je vzácný a kterého si každý cení jako pokladu. Když ale chceme dát tento cit najevo toxikomanovi, s nadějí, že jej také ocení a snad i bude opětovat, on si to vyloží po svém. Neboť my mu tím dáváme signál, že jsme touto cestou manipulovatelní a zneužitelní. Přímo jej vybízíme: zneužij mne. Možná je to i tím, že skutečná láska není vlastně předně záležitostí citu, ale vůle, sebezapření, odhodlání a oběti, což si měli možnost mnozí lidé z okolí toxikomana dobře vyzkoušet.

Jinak ovšem pro toxikomana nejsou ani tak důležité city, jako spíše ty pocity. Je to o nich. Protože mi zvěstují, jestli jsem právě šťastný a nebo zoufalý, spokojený a nebo neuspokojený. Právě teď. Protože co bylo už je pryč a co bude, to raději ať ani nebude. To neřeš. (Totiž co reálně bude. Jinak co se týče velikých plánů a snů, ty nejsou zas až tak úplně vzácné). Ale většinou je lepší na budoucnost moc nemyslet, jinak by to asi člověku zkazilo náladu a o to teď nikdo nestojí. Teď se chceme cítit dobře. Teď se chceme bavit. A chceme si zajistit, abychom se i v nejbližších chvílích (nebo dokonce dnech) mohli cítit dobře. To je náš plán, to je naše činnost, to je náš smysl. Proto se scházíme, proto spolu plánujeme, proto se smějeme, jak jsme to dobře vymysleli, házíme se do pohody a je nám fajn. Znáte ten potit, kdy člověku není moc dobře po duši, ale sám sobě nalhává do kapsičky, že se vlastně cítí právě naopak vesele, že je v pohodě? Oni to samozřejmě také dobře znají. Je to podstatnou součástí jejich života. Možná, že by se k té opravdové pohodě jednou skutečně dohrabali, kdyby se spousta věcí začala řešit. Jak může být člověk v pohodě, když je na vyhazov z učňáku nebo ze střední školy, možná už ze druhé nebo třetí, nebo když už ho vyhodili a on se jen tak fláká, doma s ním nemluví ani pes, tuhle dluží, támhle dluží, zajímá se o něj kriminálka, tuhle se rozešel, támhle se pohádal, ještě má nakonec žloutenku, nebo je těhotná... Kdyby se tohle začalo postupně nějak řešit, tak by se možná jednou (třeba za dlouho) k nějaké té pohodě došlo. Jenomže je už toho nějak moc najednou. A mezi námi "toxíky", se zásadně nic neřeší. Tady se jenom hřeší. Tady se nasedlo na vlak a ten jede. Tak jak se může člověk cítit v pohodě? Jedině když si "dá" a když je mezi svými, mezi lidmi, se kterými už něco prožil a kteří si navzájem moc dobře rozumí a nemají si co vyčítat.

Možná že vám toto mé líčení připadá příliš ponuré a pesimistické. Je to pravda, nastínil jsem ty horší věci (nezmínil jsem ovšem ještě těžké nemoci a smrt). Nemusí to vždycky a

u všech probíhat tak dramaticky. Ale co naplat, taky může. Při tom chci upozornit na to, že spousta těch dětí a mladých lidí je vlastně velmi citlivých a velmi potřebují lásku, skutečné přátelství, vztah, pocit bezpečí, pocit domova. (Mnozí z nich to ani nikdy pořádně neměli a teď si to nahrazují tak, jak si to nahrazují. Jedná se u nich vlastně o jakousi samoléčbu zpackaného začínajícího života, který jim pomohli zpackat jiní a který si sami tímto způsobem stejně nevyléčí). Ale když jim sami nabídnete přesně to, co potřebují, neumějí to vzít. To je další, řekli bychom navazující potíž. I kdybychom jim opravdu i mohli a chtěli nabídnout to co jim chybí, tedy vztah a zázemí tak jsme ještě pořád ničemu nepomohli. Toxikomani bývají jednak chorobně nedůvěřiví a často jsou také už v tak nenormálním stavu, že pomoc zneužijí, i když po ní vlastně touží a vědí dobře, že ji sami takhle smetou ze stolu. Neumějí to jen tak přijmout. Problémy budou mít hlavně ti, kteří si normální šťastné dětství moc neužili a naučili se dospělým lidem od mala raději moc nevěřit. A institucím už vůbec ne. Zvlášť těžké pořízení bude také s princi a princeznami, těmi dokonalé rozmazlenými, neboť naši snahu o pomoc ani trochu neocení, protože je to přece naše povinnost, mít je rádi a všechno jim dávat a odpouštět. Ti jsou na tom vlastně ještě hůře, protože jsou zvyklí z dětství na velmi vysoký pocitový standart (pocitová inflace). Ale teď už vyrostli a vstupují do drsného dospěláckého života, který se s nimi mazlit nebude. Nic jim nebude odpouštět, bude po nich dokonce vyžadovat plnění nějakých všedních povinností. Hrůza. Tak to tedy ne. Zpátky do dětství. Zpátky na stromy. Zpátky do blažené neodpovědnosti. (Tady by bylo nejkratším řešením, kdyby si takovou rozmazlenou princeznu vzal nějaký bohatý a oddaný ctitel a rozmazloval ji dál až do konce života. Ovšem takových ctitelů je nedostatek. A také si musíme položit otázku, pokud chceme někde dospět ke zdravé osobnosti, zdali by to nebylo to nejhorší, co by naši princeznu v životě mohlo potkat).

Dá se tedy takovým lidem vůbec nějak pomoci? Dá se vůbec v dušičkách těch lidí na něco navázat, někde to chytit za šťastný konec a dovést to až k úplnému uzdravení a vyřešení? Uvidíme zdali. Pojďme to ale dát do nějaké jiné kapitoly. Na to si totiž musíme trochu odpočinout.