To je opovážlivý nadpis. Ale berte to prosím s rezervou. Jenom jako takový šproch. To není nesmysl, to je podle toho přísloví "na každém šprochu - pravdy trochu". Tak trochu totiž má v sobě to feťáctví zakódované každý z nás od přírody. Stejně jako závislost. Ale feťáctví a závislost zdaleka nemusí být totéž. K tomu se ještě vrátíme. Teď se budeme držet toho prvního. Co všechno se může stát drogou a proč?

Cukr, káva, čokoláda, horolezectví, rychlá jízda autem, sex, rybaření, pátépřesdeváté. Ať uvedu snad cokoli, budu mít pravdu. Už dávno někdo řekl, že drogou se může stát všechno. Takže odpověď na první otázku je jednoduchá. A proč se může stát drogou všechno? Protože jsme takoví. Kdybychom si mohli vybrat ze všech knih na světě a bylo by to úplně a úplně naše tajemství asi bychom sáhli po příručce "Štěstí snadno a rychle". A nebo většina lidí by po ní sáhla. Mohla by se aktuálně jmenovat "Úspěch snadno a rychle, "Pohodlí snadno a rychle", jakkoli podobně, ale hlavně tam nesmí chybět ono "snadno a rychle". Tak jako voda si vždy hledá nejrychlejší cestu dolů, tak my máme nejraději nejsnazší řešení. Problémů, i zábavy. Tak je to správné. Každá prodleva a komplikace je nepříjemná. Nemáme rádi nepříjemné věci. Takové se musí bud hořce zkousnout (možná i jako lék), nebo hodit za hlavu. Zapomenout, nechat se opojit něčím příjemnějším. Máme raději opojné zapomnění, než hořký lék. Teď nehovořím o naší běžné praxi. Víme přece, že to tak v životě pořád nejde. Ale hovořím o našich (společných) nejtajnějších sklonech srdce. Takoví jsme my. Všichni se utíkáme od životní zátěže ke svým radůstkám. Když jsou nějaké problémy, utíkáme se k radůstkám víc (pokud máme tu možnost). Když jsou velké problémy, utíkáme se k nim ještě víc. Mnozí lidé, když jsou unaveni dnem a životem, tak sebou prostě plácnou před TV a nechají na sebe působit ten proud vjemů, myšlenek, smyslností i nesmyslností. Vlastně to ani pořádně nevnímají (vědomě). Jen tak sedí pod sprchou. V každém z nás, v koutku každé dušičky, je uschován nějaký ten feťáček. To se ví, že nemusí být vůbec ošklivý, zašpiněný, zapáchající a plný vředů. To je až poslední stádium těch skutečných feťáků na plný úvazek. Ona většina lidí zneužívajících drogy vůbec takhle nevypadá. Třeba takové holky na pervitinu, pokud vyjdou mezi lidi, vypadají jako Barbíny. I ten malý vnitřní feťáček spořádaného a slušného člověka může vypadat slušně a spořádaně. Ale ten sklon, to tíhnutí, ta možnost, je v každém z nás. Stejně jako smrt. A tak, prosím, neohrnujme nos nad těmi našimi feťáckými kolegy, kteří to prostě jen dotáhli dál. Já vím, že jsou nezodpovědní, vychytralí, zlí, prolhaní a cyničtí. Ale věříte, že jsou také někdy vděční za každé dobré slovo, citliví na upřímnost či pokrytectví nás slušných, překvapivě přemýšliví, toužící po skutečné lásce, reálné pomoci a deptaní svým vlastním selháváním? Kdo ví, jak bychom na tom byli my, kdybychom měli takovou startovní čáru, takové dětství, takovou psychiku, takové životní podmínky, jako oni. Třeba jsme měli jen "větší štěstí" na rodiče, na kamarády, na učitele, na zdraví. To já jenom tak, abychom v životě nerozlišovali jenom na černou a bílou.

Ještě jsem slíbil, že se podíváme na závislost a na to, že nemusí být totožná s toxikomanií. Jestliže výše uvedené feťáctví můžeme a zajisté i budeme vnímat jako jev nedobrý a nebezpečný, u čisté závislosti jako takové to může být kupodivu jinak. Závislost totiž není jen špatná možnost, na kterou si musíme dát pozor. Závislost je vložena do programu člověka jako nedílný prvek jeho existence. Člověk je od samého počátku zkonstruován jako závislá bytost. Otázkou života není, zda být nebo nebýt závislý, ale otázkou je, na kom, nebo na čem být nebo nebýt závislý. A od čeho a k čemu být (a k čemu vlastně být) svobodný. Totální svoboda a nezávislost lidského tvora je podlá lež,, která vyhnala člověka z ráje. Nebezpečný mýtus zrozený lidskou pýchou, nezodpovědností a nevědomostí. To je rána! Nevěříte?

Jeden profesor pravoslavné teologie měl po sametové revoluci besedu na střední škole. V ročníku byla převaha dívek. Všechny byly tak svobodomyslné a nezávislé, že jim na konci musel říci: "děvčata, vždyť vy se takhle ani nevdáte". Už malinký človíček v těle matky je závislý. Bytostně. Když přijde do našeho světa, je na tom stejně. "Nezávislé" dítě by nemělo šanci přežít. Potom se ovšem stane dospělým a hrdě setřese všechny dříve životodárné vazby, aby vzápětí zjistil, že je závislý na svém zaměstnavateli, jak k němu bude slušný, na politicích, co tam nahoře o něm rozhodnou, na úřednících a jejich pohledu na jeho problém, na štěstí, jestli vyhraje v té sportce, nebo jestli mu ukradnou kolo, na počasí, jestli mu neodplaví dům, na svém zdraví jestli udělá co měl v úmyslu, na své rodině a ona zase na něm... A to není všechno. Člověk si také musí udělat nějaký názor na život, aby tomu světu trochu rozuměl a cítil se v něm (trochu) bezpečně a dobře. A tu je závislý na úrovni a závěrech současného vědeckého poznání (které se vyvíjejí nebo i úplně mění a to i ve výkladu minulosti), na pravdomluvnosti novinářů a vůbec médií, která mu vykládají přítomnost a v neposlední řadě i na nezaujatosti historiků a politologů, kteří mu vysvětlí, komu či čemu do budoucna věřit a proč. Ano, člověk samozřejmě potřebuje i víru. Čirý ateizmus je patologický jev a ve skutečnosti také vlastně žádný neexistuje. V Rusku vydávali po revoluci časopis Bezbožník, ale všichni v jeho redakci byli hluboce věřící. Věřící ve Stalina a komunismus. Bezbožník není člověk, který nevěří v Boha. Bezbožník je člověk, který si přeje, aby Bůh nebyl. A v tom je rozdíl. Každý člověk něčemu nebo někomu věří a stejnou měrou k tomu ať vědomě či nevědomě upíná i svou závislost. Teď jde ale opravdu o to, ke komu, nebo k čemu. Jsou věci, (nemyslím věci v úzkém materielním slova smyslu, ale v obecném), ke kterým člověk vzhlíží a povznáší se k nim, a jsou věci, ke kterým se člověk snižuje a klesá. Na obojím může být závislý. (Na jednom z toho je závislý). Čím vyšší bude smysl a cíl mého života, tím více k němu rostu i já. Jsem-li závislý na Bohu, začnu se časem měnit k jeho obrazu. (Bůh je mimo jiné i svobodný). A naopak, čím nižší a pokleslejší bude smysl a cíl mého života, tím méně bude hoden tvora jménem člověk, tím více budu sám sebe k tomu svému cíli snižovat a ztrácet ze svého lidství. Jsem-li závislý na heroinu, stanu se za čas jeho obrazem a stínem. Chodícím heroinem, troskou dřívějšího člověka. Takže, ještě jednou, otázka nezní, zda být závislým. To je už jaksi vyřešeno. Otázka zní šestým pádem. Na kom, na čem.