Je to trochu vzletný název kapitoly, ale časem se k tomu dopracujeme. Začneme připomínkou již zmíněného faktu, že člověk je velmi náchylný (zvláště v naší moderní civilizaci) ke konzumnímu způsobu života, jehož symbolem je, dejme tomu, ta televize. Když člověk odpadne od průměrné populace k droze, tak vlastně jenom přepne na jiný kanál. Droga je televizí uvnitř těla. Vnitřní realita, reálněji prožívaná než realita okolo. Mozková akce silnější než akční film a fantastičtější, barevnější. Už to není za sklem jako v TV. Už to není ani jen před očima, jako v běžné realitě. Už je to uvnitř, v mozku. Je pravda, že to nejde honem vypnout, když se to náhodou nelíbí. (Totiž jde to vypnout, ale pak už se vypne všechno). Ale je to prožitkovější. Jde o ten prožitek. Fetuji, tedy jsem.

Proč mají někdy někteří lidé dojem, že pořád nějak málo žijí? Jak je přivést ke skutečnému životu, tomu pravému a pravdivému? Běžná realita - je to už ten pravý a pravdivý skutečný život? Nebo je ještě něco vedle ní nebo nad ní? Co nabídnout lidem sahajícím po vnitřní televizi?

Co tak například společný prožitek něčeho dobrého. Třeba trochu dobrého lidského vztahu. Útěšnou vzájemnost s někým přátelským a příjemným, která by byla zdrojem naděje, energie a inspirace, zdrojem pocitu bezpečí a uspokojení, ba naplnění, štěstí a chuti žít a něco dělat, něco vytvářet, třeba za nějakým společným účelem a cílem. Stačilo by to? A kdyby stačilo, jak se vůbec k tomu dobrat? Kde najít tolik dobrých lidí, konkrétně ke společenství s mladými narkomany? (A kde vůbec najít tolik dobrých lidí?) A čím je vybavit a posílit? Vždyť k tomu, aby lidé zůstávali pokud možno stále a pořád dobrými, přátelskými a příjemnými, a to i tehdy, když jsou spolu dlouho a pořád pohromadě, je třeba síla přímo nadlidská. Tak jak se tedy k něčemu takovému dobrat?

V minulé kapitole jsme hovořili o směřování člověka nahoru nebo dolů. A ještě předtím o zrcadlení dobrého nebo zlého, které se odráží v naší duši jako ve vnitřním zrcadle, ale také se v ní obtiskuje a působí na ni, proměňuje ji. O zrcadlení hodnot dobrých, vzájemně tíhnoucích k jednotě a harmonii a o zrcadlení hodnot zlých, vzájemně se vymezujících a svářících.

Na světě existuje společenství lidí, které se sdružuje právě za takovým účelem, aby všichni v něm společně zrcadlili (i vzájemně si zrcadlili) to dobré. Takovým společenstvím je Církev, kde křesťané mohou a mají svým duchem, duší a tělem zrcadlit Boha. Má to samozřejmě jeden háček, že lidé v takovém společenství mohou ve skutečnosti zrcadlit také něco úplně jiného než tvrdí. A mohou to dokonce dělat i zcela záměrně a vypočítavě. Ale to je především jejich vlastní problém. Problém lidí potřebujících pomoc je to jen do té míry, nakolik je to otravuje nebo odrazuje. A nakolik si tam sami aktivně dovedou vyhledat někoho lepšího. (Neboť, pokud chce někdo opravdu najít a zrcadlit něco dobrého, pak to bude nejspíše dělat tam, kde se to má a jak se to má, ať už se kolem vyskytují pokrytci a nebo ne. A naopak zase, pokud sám úplně nechce dát si tu odříkavou práci se zrcadlením dobra a proměňováním sebe sama podle něčeho vyššího, pak bude jenom rád, že se měl na co nebo na koho vymluvit). To jenom tak, abychom věděli, že nějaká možnost jak pomoci by tu byla. A také, mimo jiné, možnost dobrat se skutečné Reality.

Vzpomínáte si na Platóna a jeho ideje? Na přemýšlení o skutečné realitě nad námi a nad jejím stínem tady na zemi který my považujeme za svou normální realitu? Považujme to za příhodný model, který nám umožňuje pochopit, jak určité věci fungují. Předem upozorňuji, že nejsem žádný platonik, ale pravoslavný křesťan. Je to jen takové přirovnání, jako u modelu atomu od pana Borna. Nikdo neví, jak to v atomu ve skutečnosti vypadá. Ani pan Born to nemůže vědět. Ale když lidé pracují s atomy na základě jeho modelu, tak tomu rozumějí. A to stačí. My budeme teď chvilku pracovat s realitou na základě modelu pana Platóna. Ostatně jeho vyprávění jsem si dovolil i trochu upravit a zkrátit pro naše potřeby.

Začněme od jeskyně. Nikoli pračlověkovy, byl-li jaký (abych si profesně rýpnul do darwinistů), ale od tajemné jeskyně Platónovy. V té jeskyni sedí v řadě vedle sebe několik lidí. Sedí zády k širokému vchodu a hledí do tmy před sebou. Před vchodem do jeskyně hoří oheň a vrhá trochu svého matného rudého světla do nitra jeskyně přes hlavy sedících. Takže oni vidí na stěně jeskyně před sebou přece jenom trochu světla a také nějaké stíny určitých tvarů. Ty stíny jsou důležité, protože jsou to stíny věcí, které jsou nošeny po cestě mezi ohněm a vchodem do jeskyně. A ty stíny se rýsují v matném světle na stěně jeskyně před sedícími. A protože ti lidé musí sedět jak sedí a nemohou ani pohnout hlavou aby se otočili, nevědí o vchodu za sebou a o skutečných věcech tam venku. Proto považují právě tyto stíny před sebou za skutečné věci. Protože je vidí. Rozeznávají jednotlivé tvary a učí se v nich orientovat. Třeba tvar židle, meče, stromu, hlávkového salátu, koně, dítěte, atd. Někteří jsou v tom rozpoznávání velmi dobří. A tu se stane zvláštní věc. Jeden z těch lidí je uvolněn z pout, otočí se a všimne si východu z jeskyně. Vstane a jde se podívat, co to je. Vyjde z jeskyně ven a tu spatří úžasné věci. Spatří totiž věci. Ty věci nošené kolem ohně, jejichž stíny viděl v jeskyni. Ty skutečné věci. Samozřejmě ne hned, musí se rozkoukat, aby oči postupně přivykly jasu ohně před jeskyní, bílého dne za ním i slunce na nebi. A pak to všechno uvidí. A protože je ušlechtilého ducha, rozhodne se, že si to nemůže nechat pro sebe. Sestoupí hned do jeskyně a všem oznámí, co viděl. Ale to neměl dělat. V jeskyni jsou totiž lidé, kteří stínům dobře rozumí, rozhodně lépe, než jim rozuměl on, než viděl co viděl. A to nejde, aby najednou někdo bezvýznamný přišel a všechno bylo jinak. Aby najednou jejich skutečnost stínů, všechna jejich realita a jistota stínů, se zhroutila jako domeček z karet a náhle ničemu nerozuměli a nic nechápali, kromě tohoto jistého jednoho člověka. I vyzvou jej, s patřičnou vážností, aby jim tedy na stínech před nimi vysvětlil, co že to tedy viděl. Ale běda. Jeho oči jsou stále ještě oslepené nevídaným jasem slunce. Nevidí si v té tmě jeskyně ani na špičku nosu, natož aby rozeznával stíny na stěně, neřku-li aby je rozeznával lépe než všichni ostatní. Jen stojí a zírá do tmy. Nemůže jim vysvětlit vůbec nic. Zná svou pravdu, ale jak ji dokázat, předat, sdělit? Odpovědí je mu hněv a smích ostatních. Stará pravda stínů je opět upevněna a ona prý jakási skutečná realita, o které jim bájil, byla zajisté jen výplodem jeho chorobné fantazie.

Svět ve kterém žijeme, náš dobře (relativně dobře) známý trojrozměrný svět, je světem stínů. Stínů v Platónově jeskyni. To neznamená, že není reálný, že není skutečný. Náš svět je realita, ale zdaleka ne úplná. Tak jako stín patří reálně ke své věci, ale není to celá ta věc. To co známe, co si můžeme osahat, změřit a prozkoumat, je jenom malá část skutečnosti. A to zdaleka ne ta nejlepší. I když samozřejmě také ještě ne ta nejhorší. Ale jenom část. A docela malá, neschopná samostatné existence bez spojení s tou ostatní realitou, tak jako stín nemůže existovat bez věci, která jej vrhá. Nevěříte-li, buďte ještě chvíli moderní a vezměte si na pomoc vědu. Například fyzikové hovoří o tom, že celý náš vesmír pulzuje. Takovým docela zvláštním způsobem. Jeden okamžíček všechno je tak jak je a druhý okamžíček není nic. A nebo je něco kdoví co. A tak se to pořád střídá. Jsme, nejsme, jsme, nejsme. V nepostřehnutelných mžitcích vteřiny. Vesmír je a není, je a není. Někteří si to vysvětlují i jako prolínání dvou vesmírů zároveň, vesmírů, které se nikdy (patrně) nesetkají. A nebo setkají? Co když náhodou se můj puls porouchá, já se o mžitek opozdím a ocitnu se v nicotě, nebo v jiném vesmíru? To jsou věci, to jsou věci. A představte si, že o těch věcech věděli už staří mniši v prvních křesťanských stoletích. Duchovně zjemnělí lidé tuto pulsaci vycítili. Tak co, jak je to s tou naší dobře známou realitou, s naším dobře známým stínem? Už jsme trochu znejistěli? Bravo! Nejistota je motivem k pokoře a touze po dalším poznání.

Naše realita je tedy jakýmsi trojrozměrným stínem, jakýmsi odrazem, obrazem ideální a skutečné skutečnosti. Vraťme se k obrazu lidské duše - zrcadla. Víme, že obraz v zrcadle může být buď čistý a rovný, a nebo také různě pokřivený, deformovaný, zastřený a nejasný. Čím víc se zrcadlo ocitá ve tmě, dále od světlé reality, kterou má odrážet, tím je to s odrazem horší. Čím dále je náš svět a hlavně naše duše a naše svědomí od skutečné reality, od pravdy, lásky, a krásy, tím je to s námi horší. Tím více se z reality stává polorealita, z pravdy polopravda, z lásky pololáska, z krásy polokrása, ze svobody polosvoboda, z jistoty polojistota, ze spravedlnosti polospravedlnost, z poctivosti polopoctivost, ze cti poločest. A ještě dál od zdroje už je to jen čtvrtrealita a čvtrpravda a čtvrtláska a čtvrtkrása a tak dále a ještě dál jsme na nule a pak v mínusu u nesmyslnosti, lži a nenávisti, zrůdnosti, závislosti, nejistoty, bezpráví, nestydaté nepoctivosti a podlosti. Čím blíže ke světlu (...Já jsem Světlo světa...) tím harmoničtější osobnost složená ze vzájemně se sjednocujících (integrujících) energií. Čím hlouběji ve tmě, tím rozháranější osobnost rozkládaná vzájemně si konkurujícími kořistnými energiemi. Osobnost nemocná.

Je to tady na našem světě namícháno všechno dohromady a toho pokřiveného a zlého je tu hodně. A podobně, jako rozkládající se ovoce kvasí v lihovinu, tak na našem světě všechny dobré hodnoty jsou napadány rozkladnými energiemi hodnot temných, jakoby zvláštním druhem kvasinek zla. A kvasí to a kvasí, po celou dobu lidské historie.

A na světě kolem nás to čpí zlým duchovním lihem. Nejoblíbenější je číše "Užij dne", toho známého starořímského zvolání "Karpe diem!". Opojná, silně kořeněná vůně užívání si, řekněme přesněji poživačnosti, nezdrženlivosti vášní, peněz, moci, pyšné majetnické síly, otravuje vzduch a lidstvo se v něm potácí jako opilé, zhulené a zfetované. Někteří více, někteří méně, někteří s výčitkami vůči sobě samým, někteří bez výčitek, s prázdnotou v nenasytných očích. Opilí až do závrati touhou mít, opilí hrabivostí a nepoctivostí, úspěchem i závistí, majetkem a strachem o něj, přepracovním zápřahem i otrávenou leností, pýchou svého já i jeho úzkostmi, lechtivým smilstvem očí i těla, egocentrismem, smělou neodpovědností a opojně vyzývavou bezcílností života. Opilost světem. Proto jsem tak nazval tuto kapitolu. Jednou při rozhovoru s panem Jiřím X. Doležalem, jehož mám rád a s nímž v mnoha věcech vřele nesouhlasím, jsme narazili na tuto zajímavou věc. Mluvili jsme o životní filosofii, o poznání skutečné reality. A on se mne pořád ptal, kdy jsem byl naposledy sjetý. Nemohl uvěřit, že tuto cestu za účelem poznání reality opravdu nepraktikuji. On to vidí tak, že člověk se musí sjet, aby se od tohoto světa dostal k pravé realitě. A já to zase vidím přímo opačně. Tento svět je sám o sobě už dost opilý a sjetý. Z tohoto světa, takového jaký je, se musí umět naopak vystřízlivět. Ne nadarmo, konec konců, píše apoštol Pavel o střízlivém víně Ducha, který nás, jako osobnosti, jako lidi, postaví zpátky na nohy.

U toho se zastavme. My totiž, pokud to nevíte, od narození žijeme hlavou vzhůru. Když se učíme chodit, myslíme si, že se učíme chodit po nohou. Ale omyl. Učíme se chodit po hlavě. Tak nás učí staří pravoslavní otcové a také na to existuje takový model. Ale tentokrát to není pouze pomocný ilustrativní jako od pana Platóna. Tentokrát je to realita křesťanské antropologie, neboli nauky o člověku a jeho duchovním, duševním a tělesném uspořádání. Můžeme si to představit jako horizontálu, tedy čáru od shora dolů. Nahoře je Trojjediný Bůh, který vyzařuje k člověku dole pod sebou své nestvořené energie. Člověk dole je vnitřně uspořádán tak, že nejvýše je duch, pod ním duše a pod ní tělo. Pod tělem je země a vůbec celý stvořený svět se zvířaty, rostlinami a hmotou vesmíru. (Možná nás to překvapí, ale i země a vesmír jsou součástí člověkova těla. Jsou v duchovním smyslu jakýmsi jeho prodloužením, pokračováním). Duch člověka je nejvýše, protože i Bůh je duch a lidský duch, jak už víme, je takovým Božím zrcadlem. Člověk svým duchem přijímá božské oživující energie a předává je dále duši, duše je předává tělu a tělo je předává hmotnému vesmíru, který, jak už jsem uvedl, je vlastně součástí lidského těla. To je dobré připomenout jako kontrast k nauce pantheismu, který tvrdí, že celý vesmír je tělem boha. Omyl. Vesmír, zvířata, stromy, květiny, žížaly, mraky, komety, to všechno je tělem člověka. (Proto také to, to se děje s člověkem, děje se i s přírodou a nikoli naopak. Dokonce, podle Písma svatého, člověk je povolán ke zbožštění a stává se tak nadějí pro spásu celého vesmíru ,hmotným spasitelem, jak čteme v Bibli - list Římanům, 8, 16 - 23), ale k tomu se ještě dostaneme, až přijde na nápravu všech věcí. Zatím se přenesme do ráje, do doby, kdy se ještě nic nepokazilo. Člověk v ráji jako hmotný bůh hmotného světa prostředkuje tomuto světu oživující energie od Svaté Trojice, jejímž je člověk ikonou, obrazem. A je mu úplně jedno, že v duchovním kosmu zuří lítý boj vzbouřených andělů s jejich knížetem Zla v čele. Člověk totiž vůbec neví, co je to zlo. Vůbec ani nechápe, že by mohlo existovat něco mimo dobra, něco co by se od dobra lišilo, co by se dalo od něho rozpoznat jako cosi jiného, opačného. Člověk totiž ještě neokusil plod ze stromu poznání dobra a zla. A také ani nikdy okusit nemusel. Ba dokonce neměl. ("plody ze stromu poznání dobra a zla však nejez. V okamžiku, kdy z něho pojíš, propadneš smrti.") Mohl se vydat na cestu k dokonalému obožštění sebe a svého hmotného světa úplně jinou cestou. Ale rozhodl se jinak. Přišla mu totiž velmi lukrativní nabídka, která měla cosi společného s tímto novým poznáním. Přišel s tím Had. Kdysi jeden z nejvznešenějších a nejmocnějších andělů. Sám se kdysi také rozhodl. Dostal tu možnost. Všichni andělé dostali tu možnost. A někteří se rozhodli pro zlo, v čele s nejvyšším andělem nositelem Božího světla. (Světlonoš, v překladu Lucifer). Ve své svobodné vůli se rozhodl k tomu, že podíl na Božím božství cestou pokory, lásky a sjednocení s Bohem se mu nelíbí. Totiž líbilo by se mu to, ale bez té pokory a lásky. Bez té závislosti na Bohu. Opakuji to slovo. Bez té závislosti. Opakem závislosti nemusí být jenom uzdravení. Opakem závislosti může být i pýcha a vzpurnost. Především pýcha. A v některých případech dokonce ne jen že může, ale musí. Není totiž na výběr. Jestliže nechci být bohem v Bohu, jenž je Pravda, Láska a Život, zbývá mi už jen snažit se být bohem vedle, mimo Boha. Mimo společenství s ním. Jen tak bohem sám o sobě. A to má své problémy. Jedním z nich je, že jediný Bůh je Stvořitel a Udržovatel stvořeného. A ono udržované stvoření jsou ne jen lidé, žížaly a stromy, ale i satan. Proto, mimochodem, také satan tolik nenávidí život. Především svůj vlastní život, protože jej dostává od jím nenáviděného Boha. A další věc - satan protože je pouhým stvořením, nemá žádnou stvořitelskou moc. A co zbývá padlému andělu, který chtěl být bohem a nemůže nic tvořit, nežli alespoň parazitovat na tom, co už je stvořené a různě to pozměňovat k obrazu svému, deformovat to a nebo alespoň ničit. Skutečně není na výběr. Satanu zbývá lež a nenávist. To je něco nového. To tu ještě před vzpourou andělů nebylo. Tedy přece jen - jakési "tvoření". A tak na tomto zvráceném zrcadle Božích energií založil ďábel svou říši, své "božství", svou parodii na bytí. Jeho všemocenský plán má však jednu trhlinu. (Má jich spoustu, ale teď nás zajímá tato). Hmotný svět. V duchovním světě strhl na svou stranu třetinu andělů různých úrovní, kteří se v okamžiku oddělení od Boha zdeformovali - podle stavu své zlé vůle - v běsy. Ale hmotný svět zůstával nedotčen. Správce hmotného světa, jeho hmotný bůh - tedy člověk, byl stále v harmonické jednotě se Stvořitelem a prostředkoval z Ráje celému hmotnému vesmíru životodárné Boží energie. Ďábel ve své pýše nesnesl pomyšlení, že vůči této části Božího stvoření je bezmocný, že ji neovládá. A tak se rozhodl, že se vplíží do Ráje a pokusí se (ostud asi slovo pokušení) zneužít pro svůj záměr lidskou svobodu. K tomu se vždycky nejlépe hodí polopravda (vyložená lež je někdy příliš podezřelá). A tak se zeptal Evy: "je pravda, že vám Bůh zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?" Samozřejmě, že to není pravda. Ďábel to ví stejně dobře jako Eva. Ale přece nezačne hned o stromu poznání dobra a zla. Jen ať o něm Eva začne pěkně sama: "Nikoli, ze stromů v zahradě jíst smíme, jen o stromu poznání dobra a zla Bůh řekl- nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli." A už je to tady. Všimněte si také, jak nenápadně, mezi řádky, Had podrývá u Evy důvěru a lásku k Bohu ( ten je, co? To je u něj normální, takhle všechno zakazovat. To ještě uvidíte, co je zač ... a navíc, ani mu vy - lidé, nestojíte za to, aby vám řekl pravdu, jako to dělám já): "Nikoli, nezemřete, ale Bůh ví, že když pojíte z tohoto stromu, otevřou se vaše oči a vy budete jako Bůh znát dobré i zlé". A to jsou věci. Tak nezemřeme! Satan se ovšem zapomněl zmínit o tom, že člověk může zemřít i později než hned. Že se stane smrtelným (ztratí přístup ke stromu života). A také se zapomněl zmínit o tom, že život, pokud se tedy nezemře na místě, může být po poznání dobra a zla ne jen dobrý, ale i zlý. Ach, ta zapomnětlivost. Na naší politické scéně se také stává, že někdo občas ztratí paměť. Ovšem důležité je, že to myslel dobře. Eva asi také došla k názoru, že to s ní Had myslí dobře. Strom slibující vševědoucnost. A tak si kousla a dala Adamovi a ten také jedl. Proč se Adam na nic neptal? Nevíme. Víme ale, co následovalo. I když, vlastně ještě stále nebylo rozhodnuto. Ještě stále totiž, když Hospodin volal "Adame, kde jsi!" mohli lidé vyskočit z toho křoví, kde se skrývali a říci: "odpusť, Bože, co jsme to provedli! Zhřešili jsme a poznali jsme něco nového - stud a strach. Dříve jsme se radovali z Tvé blízkosti, teď před Tebou, Životodárcem, prcháme. Odpusť nám a pomoz!" Jenomže se rozhodli, že to neudělají. Důvěra v Hospodina byla u lidí Hadovou lstí otřesena. A teprve tady se to zlomilo. Tím že se člověk nechtěl vrátit k Bohu, zvolil si zároveň nového pána. Kdepak svobodu. Nyní ovládl člověka satan a skrze něj i celé hmotné stvoření, které se změnilo s člověkem. V ráji se zvířata nenapadala, ani nežrala navzájem. Ani člověk je nejedl. Neexistovaly tam jedovaté rostliny. Nebyly tam vichřice a zemětřesení. A hlavně, nebyla tam bolest, nemoc, a smrt. A teď už tam nebyl ani člověk. Stal se vyhnancem z ráje, obyvatelem zne-tvořené země, která je nyní prosycená jedem toho velikého Hada.

A protože vnitřní duchovní ustrojení člověka se převrátilo vzhůru nohama, tak právě touto zemí my nyní krmíme své tělo. Předtím, jak jsem uvedl výše, přijímal lidský duch od Božího Ducha božské energie, kterými sytil postupně duši, tělo a hmotný svět. Teď se ale obrátil směr. Člověk, který předtím zemi sytila byl jejím životodárcem, teď sám touto zemí udržuje při životě své smrtelné tělo, ba bezohledně ji vyžírá a vyjídá pod sebou. Ale co duše, a duch, jak se mohou nasytit zemí? Duše zůstává nenasycená a neuspokojená a duch je prázdný. Jestliže se duše a duch nesytí Božskými energiemi, zbývá už jenom to druhé. A proto Hadí jed, který prostupuje zemi, má přístup i do duše, kde probouzí zlobné city a nezkrotné vášně, které, jak píše apoštol Petr, vedou boj proti duši a duch člověka se stává obětí démonských fantazií a vlivů, a obětí provázanosti (závislosti) na světy běsů, v nejhorších případech i jejich obydlím. Proto je tak těžké na světě hledat Boha a konat dobro. Už to není samozřejmost, nyní to stojí úsilí, je to zápas, boj, který musí každý člověk vybojovávat především v sobě samém a je to možné jen díky Bohu, který ve své prozřetelnosti ani nyní (a po celou tu dobu) člověka ani hmotný svět neopustil. Důležité je zmínit právě v této souvislosti okamžik, kdy Pán Ježíš vstoupil do vody Jordánu ke svému křtu a posvětil tuto vodu a učinil ji, a každou svěcenou vodu od té doby, nositelkou posvěcení. Víme, že voda byla přítomna na počátku stvoření a pokrývala celou zemi. Vodu potřebujeme k životu. Snad proto Bohočlověk z ní při křtu vyhnal Hadí jed a vrátil jí původní rajskou čistotu a řádně svěcená voda je prostředkem, skrze který se při řádném obřadu děje totéž i s další hmotou. Kdykoli ji svatá voda zkropí, vrací se jí původní rajská dokonalost a čistota. (Vnitřně září, tak jak to odhalil Pán třem učedníkům při svém proměnění ha hoře Tábor. Světlo je jednou z vlastností očištěné hmoty - budete zářit jako hvězdy). Máme zkušenost, že řádně svěcená voda je stále svěží a nepodléhá zkáze. A se má týkat celého stvoření, i člověka, jeho těla, duše a ducha. Proto při svatém křtu se duchovní ustrojení v člověku obrací zase zpět "na nohy", jako tomu bylo v ráji. Proto při myropomazání - pomazání svatým olejem, přichází Svatý Duch, aby opět Svými energiemi sytil ducha, duši i tělo a daroval člověku podíl na životě Bohočlověka Krista, na jeho oběti za hřích, překonání smrti, nanebevstoupení a usednutí po pravici Boží a otevřel tak opět cestu k obožštění (theosis) člověka.

Slovo obožštění, či zbožštění člověka, připadá západním křesťanům podezřelé, příliš troufalé. Ale bezdůvodně. Je to tím, že západ na základě (aristotelské) nauky Tomáše Akvinského kritizoval a odmítl teologii rozlišující Boží podstatu a Boří nestvořené energie (Sv. Řehoř Palama) a proto mnozí pří četbě II. listu Petrova přejdou bez povšimnutí 4. verš 1. kapitoly. Protože se jedná o podstatnou a "zapomenutou" část křesťanského učení, pokusím se vyložit princip obožštění na (samozřejmě zjednodušeném) fyzikálním modelu. (Omlouvám se, pořád přicházím s nějakými modely, ale ono je to takové ilustrativní). Dovolím si proto, ale jen pro tento příklad, přirovnat Pána Boha k magnetu a člověka k železu. Železo, pokud je připojíme k magnetu, přijímá jeho energii a získá stejné vlastnosti jako magnet, aniž ovšem změní svou přirozenost. Stále se jedná o železo. Když od magnetu odpadne, postupně jeho vlastnosti ztrácí. Člověk, když se přimkne k Bohu, dojde obožštění, tedy získá, z milosti Boží, stejné vlastnosti (energie) jako Bůh. Ale stále zůstává člověkem. Propast mezi Božskou přirozeností, jak ji sdílejí tři Osoby Trojice, a mezi lidskou přirozeností, jak ji sdílejí (dnes asi) 4 miliardy osob na zemi, je nepřekročitelná. Nelze změnit jednu v druhou jako nelze změnit magnet v železo a naopak. Ale o změnu přirozenosti při obžštění vůbec nejde. Jde prostě o to, že člověk svým sjednocením s Bohem (skrze Bohočlověka) získá podíl na božství, podobně jako železo přiložením k magnetu je zmagnetizováno. Můžeme-li pokračovat v tomto příměru ještě dále, pak božská a lidská přirozenost v Bohočlověku - Pánu Ježíši Kristu, může být popsána podobně jako těleso tvořené jednak magnetem a jednak železem, (nesmíšeně, nezměnitelně, nerozlučně a nerozdělitelně), kde onen magnet zmagnetizoval své železo, tak jako Božská přirozenost Pána Ježíše obožštila v sobě svou přirozenost lidskou. Z popudu své Božské vůle a se svobodným souhlasem své lidské vůle v jediné osobě Ježíše Krista. A tím nám, lidem, otevřel Bůh o vánocích svým včlověčením v Pánu Ježíši možnost, abychom mohli (při splnění důležitých podmínek) i my přijmout od něho se svobodným souhlasem své vůle, obožštění. Proto praví otcové, že Bůh se stal v Kristu člověkem, aby se člověk v Kristu mohl stát bohem, aby i prototyp dokonalého člověka, Ježíš, jakožto Druhý Adam, zazářil působením Svatého Ducha nestvořeným Božským světlem v zrcadle lidského ducha.

A tak se zase pomalu vracíme k oné duchovní střízlivosti, o které byla řeč. Protože duchovní střízlivost, to je především osvícení a náhled na vlastní smrtelnou chorobu hříšnosti, zděděnou po prvním Adamovi, na důležitost léčivého pokání a opětné jednoty s Bohem v Kristu.

Vystřízlivět, být postaven opět duchovně na nohy a dojít obožštění. Tedy z vlastní vůle obrátit své zrcadlo ducha správným směrem, poctivě si ho nechat vyčistit a pak se přibližovat stále více k Tomu, který se chce přibližovat k mně, ke zdroji Světla, k svému Praobrazu. Od stínů, polostínů a čtvrtstínů k realitě. K celé, plné realitě. To je moje nabídka pro toxikomany a samozřejmě ne jen pro ně. Ať si to přebere každý po svém. Ale dokud nepoznám tu skutečnou realitu světa a života, pro kterou vlastně stojí za to žít, a o dost jinak žít a třeba něco kvůli ní i vystát, tak nenajdu svůj klid a nebudu šťastný. Pořád se budu ptát ve svém srdci proč mám jednou umřít. Proč nevinní lidé trpí a lumpové se mají jako prasata v žitě, proč mému pocitu života pořád chybí odpověď na nějakou důležitou otázku, kterou už jsem také zapomněl. Duše žíznivá a hladová po smyslu života bude pořád pít jakési přeslazené a převoněné koktejly tohoto světa namísto čisté vody poznání, hltat vábivé hladové a povrchní laskominy místo skutečné potravy, k cestě životem budeme užívat místo vlastních nohou extra super vozítko, které nás spolehlivě zaveze vždycky nejkratší cestou dolů, a k vidění skutečnosti zase růžové slepecké brýle namísto svých vlastních očí. Pouhé příjemné náhražky, jež stejně nemohou uchlácholit člověka, který nespokojeně cítí, že zůstává stále jen svým vlastním "stínem", aniž by však někdy přemýšlel o tom, kdo ten stín vrhá.

Pokud se ale naopak přiblížím té skutečné realitě a poznám ji, budu mít možnost - budu-li chtít, stát se očištěným vyrovnaným zrcadlem, odrážejícím, jako osobnost, svým neopakovatelným způsobem Pravzor, toho ideálního Boha-Člověka, Krista. A tak se stanu i já člověkem vrostlým svou přirozeností v Krista, (obožšťovaným člověkem) podle mého původního určení- stanu se sám sebou a najdu svůj mír. Ježíš řekl: "poznáte pravdu a pravda vás osvobodí". Ne jen od fetu, a od důvodu k fetu, ale i od deprese života a od opilosti světem.