Původně jsem chtěl už minulou kapitolu nazvat Jaká pomoc, ale po jejím přečtení jsem usoudil, že dle jejího vyznění by se asi spíše měla jmenovat Žádná pomoc. Ale to by bylo příliš smutné a také by to ani nebyla pravda. Neboť kdyby se našel jen jeden jediný člověk, kterému z drogové závislosti bylo nějak pomoženo, nedalo by se už tvrdit že není žádná pomoc. A těch lidí, který bylo pomoženo je více. Takže to jde. A jakým způsobem bylo pomoženo jim, takovým způsobem pomůžeme i všem ostatním a bude to vyřešené. Jenomže ouha. Je tu jistá komplikace, protože ve oblasti běžné léčby a terapie neexistuje jedna jediná metoda, která by se dala jednoduše aplikovat na všechny lidi. Na každého platí něco jiného, protože každý člověk je jiný. Každý měl na začátku trochu jiný problém. Každý má jinou motivaci, proč přestat a jinou výdrž, jiné (nebo žádné) rodinné zázemí atd. Proto platí obecná shoda o tom, že nabídka léčebných, terapeutických a resocializačních možností by měla být co nejpestřejší, aby se v ní zachytilo co nejvíce lidí. Proto jsou zařízení zaměřená převážně psychiatricky, psychoterapeuticky, nábožensky i všelijak kombinovaná, která se ještě vnitřně dělí do různých podtypů dle osobitých odlišností toho kterého střediska. A mladý narkoman, který je v takovém stavu, že dokonce už i myšlenka, že přestane brát drogy, je pro něj přijatelnější než všechno ostatní, co mu hrozí, může začít přemýšlet že by opravdu mohl něco z toho zkusit. A jak to chodí?

Cesta z průšvihu začíná většinou u doktora, který zjistí cosi podezřelého, či na sociálce, kam se rodiče obrátí o pomoc a stále více i v kontaktních zařízeních, kam klienti přijdou sami. Záleží hodně na tom, do které fáze už se problém rozvinul. Jestli jsou to nesmělé začátky, tam by se to zvládlo snadněji. Pokud už došlo k problémovému užívání, nebo dokonce k těžké závislosti, bude to na dlouho. Většinou se, jak řečeno výše, věc provalí až hodně pozdě. Má na tom zásluhu mladý obezřetný narkoman, vybavený konspiračními zkušenostmi starších zasvěcenců, ale často se na tom podílí i postoj rodičů, kteří jen neradi přistupují na myšlenku, že by v jejich rodině se opravdu objevil "tenhleten" problém. A když už nemohou dále odkládat okamžik, kdy si tuto myšlenku připustí, nebo dokonce se na vlastní oči přesvědčí, je tu ještě obava před míněním okolí, sousedů, příbuzných a známých. Proto se problém snaží udržet a řešit v rámci rodiny, potom v rámci širší rodiny, aby se to nedostalo ven. Faktem ovšem většinou je, že lidé v okolí už o tom stejně dávno vědí, protože nejsou slepí a kroutí hlavou nad tím, jak ti rodiče toho kluka, nebo holku, vychovávají, že jim tohle trpí, nebo že si toho zatím ani nevšimli.

Každopádně může uběhnout i půl roku, nebo také více, než se problém začne vážně řešit. A řešte to potom! Když už se v mladém toxikomanovi zafixoval nový životní styl a feťácké hodnoty natolik, že se s nimi ztotožnil a útok na zneužívání drog si vysvětluje jako útok na svou svobodnou osobu. A další zdržení ještě připočtěme na konto různých slibů o polepšení, které ratolest rozdává na vše strany a kterým rodiče rádi uvěří. A potom ještě podruhé a potřetí. A aby problémů nebylo málo, zjistí se někdy, že ani protidrogová léčba, do které všichni vkládali všechny naděje, nepomohla.

A často nepomůže, dokud toxikoman nedopadne až na dno a dokud neztratí všechno, co pro něj ještě mělo nějakou cenu. Dokud to jen trochu jde, pojede v tom až do definitivního konce, i kdyby se měl k té stříkačce už jenom doplazit, i kdyby mu na mejdanech už neřekli jinak než Šicí stroj, i kdyby prodal i vlastní postel, měl tisíce dluhů a za patami policii. To poslední bývá přece jen trochu účinné, pokud už je to vážné. Ještě lepší motivací je, pokud má toxikoman za patami policii i mafii. (A to není teorie.) Také pomáhá, když přijde už opravdu vážný strach o vlastní mozek a kontrolu nad ním a nad svými nápady a činy. Nebo když už na toxikomana někde sáhne smrt. Nebo (abychom měli také něco veselejšího), když se zamiluje do partnera či partnerky z nedrogového prostředí a dopadne to dobře (pokud to dopadne špatně tak za chvíli fetují oba). Stává se prý také, kupodivu - kupodivu, že někomu prostě vnitřně "rupne v kouli" a on, aniž vědomě ví proč vlastně, dojde k názoru, že brát drogy už pro něj nemá smysl.

Většinou je to tak, že pokud stojí na počátku motivace k léčbě něco skutečně vážného, pokud člověku už i ta léčebna připadá lepší než všechno ostatní co by ho asi čekalo, pak už se s ním dá mluvit. A pak se dějí i zázraky, pak se znovu rodí lidé. A třeba i krásní lidé. Kamarádi na život a na smrt. Ochotní pomoci druhým, nejvíce těm svým bývalým kolegům, pracanti, tátové a mámy od rodin. Ale, samozřejmě, hlavně jde teď ještě o to, aby to vydrželo. Aby se nestalo, že člověk dokončí léčbu nebo resocializaci, vrátí se mezi své (protože třeba nemá ani kam jinam) a za pár měsíců kouká, že je tam kde byl, ba ještě hloub. Proto se zařizují ještě tzv. domy na půl cesty, kde se lidé učí žít "mezi lidmi", samostatně na vlastních nohou, bydlet, pracovat a normálně žít. Ovšem za málo peněz málo muziky. Peníze na taková zařízení se shánějí těžko a míst je málo. Ale dobře, že jsou alespoň ta, co jsou.

Celý ten léčebný proces ale může trvat i léta. Na začátku v kontaktním centru nebo u lékaře dostane člověk kontakt na psychoterapeutickou komunitu, většinou pracující v rámci psychiatrických léčeben. Napřed se jde na týden až tři neděle na detox, což je uzavřená jednotka kde si člověk odžije abstinenční syndrom a zbaví se jedů v těle. U pervitinu stačí několik dní, s heroinem je to delší, abstinenční příznaky se mírní pomocí medikamentů. Z léčebny může po třech až šesti měsících klient pokračovat ještě rok nebo déle v resocializační komunitě. Někdy sem může nastoupit i přímo z detoxu. Je to "rodinná skupina" ideálně tak do 15 -16 klientů kteří jsou, podle toho, jak jsou tu dlouho, rozděleni do několika fází, kterých je v různých komunitách různý počet a jsou různě dlouhé. V prvé fázi nebývá klient ještě rovnoprávným členem. Je tam spíše tak na pozorování a po skončení fáze celá komunita i s terapeuty hlasuje, jestli ho mezi sebe vezmou a jestli vypadá na to, že by se s ním tady dalo žít. Ve druhé fázi už může klient ven z objektu komunity, v doprovodu staršího klienta, v další fázi už chodí sám na nákupy, má svěřené peníze. V další fázi už si může najít zaměstnání i mimo komunitu a chodí sem přespávat. Toto schéma je vpravdě pouze schématické, mezi komunitami jsou velké rozdíly a i rozdíly mezi jednotlivými fázemi jsou daleko pestřejší a bohatší. Klienti si v komunitách sami vaří, uklízejí a perou, pracují, pokud to jen trochu jde, přemýšlejí o životě a učí se trávit volný čas. Ideální je, pokud objekt komunity není ještě dobudován, aby pracovali jako pomocníci řemeslníků (někteří z nich jsou sami řemeslníci) na svém. To lidi semkne a spojí. Jinak, v naší nebližší komunitě třeba vyrábějí lepené ikony, mají truhlářskou dílnu, pěstují kozy, prostě co se podařilo zařídit. Když pak resocializace skončí, je někde ještě možnost nastoupit do již zmíněného domu na půl cesty, což je objekt s jednoduchými byty někde ve městě (samotné komunity jsou raději dál od lidí), kde už bydlí sám a sám zvládá práci, volný čas mezi lidmi, učí se prostě samostatně žít v "normálním" světě, než si zařídí už úplně vlastní bydlení, práci a život, třeba už kdekoli jinde. Někteří se vrátí k rodinám, které opustili (pokud jim vydržely), někteří si je teprve založí, někteří zůstanou zatím sami, ale v každém případě se všichni mohou vracet do místa komunity jako do staré rodiny, mezi své. Je to důležité.

Jak jsem již řekl, komunity jsou zaměřené různě, některé se orientují třeba na zážitkovou terapii, jiné na náboženský životní styl, některé na obojí. Ale v každém případě musí člověku něco nového pro život nabídnout a dát. Pokud by se totiž člověk měl vrátit zase jen do toho světa a života, ze kterého předtím utekl k drogám, bylo by to málo, snadno by se mohlo stát, že se vše bude opakovat znovu. A kdo ví, zda s tak šťastným koncem, s vyléčením a předsevzetím do života, jak je tomu ještě tentokrát?

Právě u tohoto důležitého tématu, u něčeho nového pro život, řekněme rovnou u nového smyslu života, se ještě trochu pozdržíme a do příští kapitoly k němu opět, (a to opravdu musíme) přizveme na pomoc vznešené vědy a nauky.

Někteří lidé jsou tady na tom světě naprosto spokojení. Je to pravda? Můžeme to tvrdit? Nebo je každý člověk, který žije na světě alespoň trošku nespokojen? Řekněme to tedy takto: někteří lidé jsou na tom světě relativně spokojení. Mají k tomu ovšem různé důvody. Jsou lidé, kteří jsou spokojení proto, že jsou poctiví a skromní a nic moc od života nežádají. Jiní lidé jsou zase spokojení proto, že jsou nepoctiví a poživační a dovedou si to tady na světě pěkně zařídit. To jsou dejme tomu dva nejvzdálenější póly, mezi nimiž je mnoho nejrůznějších stupínků. Ale pořád jsme u relativně spokojených lidí. Také ještě (to je moje slabost) si vymezme určitou polaritu mezi "východním" a "západním" člověkem. Slyšel jsem takové přísloví, že západní člověk bude šťasten až bude mít všechno (co potřebuje), zatímco východní člověk bude šťasten, až nebude (potřebovat) mít nic. Také zajímavé. Spokojenost v životě je do značné míry otázkou životních hodnost.

Pojem "štěstí" (a nebo pocit šťastna) náleží spolu se slovem "riziko" ke klíčovým pojmům drogové scény. Cesty ke štěstí existují v rámci našeho tématu dvě základní. Ta první se vůbec s drogami nesetká, protože je ke štěstí nikdy potřebovat nebude. Bude mít své štěstí, jaksi prosté, životní. Ta druhá cesta vede ke štěstí po tom, co člověk už drogy vyzkoušel a své štěstí tam nakonec nenašel. Ale potřebuje ho najít, protože jinak se mu ty drogy, i když v nich to pravé štěstí není, budou jevit pořád ještě jako to nejlepší ze všeho, co až dosud na světě musel prožívat a zvládat. (Pokud se ovšem už definitivně nerozhodl, že od života jiné štěstí, než drogové, ani nechce.)

Někteří lidé jsou totiž na světě naopak nešťastní. Z nejrůznějších důvodů. Někteří proto, že tomu obyčejnému životu nějak nestačí, někteří zase proto, že ten obyčejný život jim nějak nestačí. Jiní zase proto, že jsou jiní. Tyto důvody, proč a jak být šťastný či nešťastný, bychom měli trochu propátrat, abychom uviděli, kde se to vlastně bere, ta potřeba drogového náhradního řešení a jaké jsou možnosti, když už proběhla úspěšná léčba, najít ten pravý smysl života, aby za drogou bylo možno udělat hodně tlustou čáru.