Co ale vlastně konkrétně přinese člověku to vystřízlivění ze světa, o které pořád mluvím? Co člověk pozná a uvidí, když vyjde a vysvobodí se z "jeskyně" tohoto světa? Tak o tom se v našem čase a v našem jazyce těžko hovoří. Tak jako apoštol Pavel, když se snažil popsat zkušenost Třetího nebe, napsal - co oči neviděly, uši neslyšely, co člověku ani na mysl nepřišlo. Světci, kteří měli stejnou zkušenost, nebyli o mnoho sdílnější. Připomeňme si kapitolu o světě bez nebe, kde jsem dumal nad tím, že lidé si snadněji představí pekelná muka nežli slasti nebeské. Spíše bych mohl vyjmenovat spoustu toho, co tam (díky Bohu) člověk nenajde. Tento theologický úkaz nazvali východní otcové apofatickou theologií. Tedy negativní theologií. Negativní v tom smyslu, že o Bohu můžeme daleko snáze říci, kým on není a jaký není. Je to daleko bezpečnější (vzhledem k pravdivosti a možnostem našeho chápání) než hovořit o tom kdo je Bůh a jaký je. Přisoudíme-li na chvíli mravenci filosofické schopnosti, můžeme říci, že mravenec se může spolehlivě vyjádřit o člověku, když řekne, že člověk není mravencem, že není maličký, že jeho mraveniště nejsou taková jako mravenčí mraveniště. Ale co je člověk, když není mravencem, jak je vlastně veliký a jak vlastně vypadají jeho mraveniště, o tom se mravencům (pokud to nejsou ti panelákoví) uvažuje asi těžko. Je tady až příliš mnoho prostoru pro mravenčí fantazii, představivost. A představivost je nepřítelem pravdy, protože nectí realitu. Nepotřebuje ji. Proto je fantazie nepřítelem teologie, která se zabývá skutečnou realitou, i nepřítelem duchovního života, který je cestou do skutečné reality. Představivost je bludiště křivých zrcadel. O Bohu se dá (jistěže) fantazírovat, ale není to k ničemu. Pokud by mohli mravenci fantazírovat o člověku, to bychom se o sobě dozvěděli asi zajímavé věci. Ono ostatně úplně stačí, když lidé fantazírují jeden o druhém. Natož o Bohu.

Přece však víme, že se v Bibli píše o tom, že člověk byl stvořen jako obraz Boha. Bůh se nazývá Otcem člověka. Takže přece jen bychom našli něco společného. Dokonce se v Bibli píše, že Bůh sám se člověkem stal a ostatní lidé ho viděli, mluvili s ním, ptali se ho, učili se od něj, stali se jeho žáky. Zachovala se památka na jeho činy, jeho slova, podobu. Dodnes se jeho slova i činy předávají z generace na generaci a podle jeho podoby se zhotovují ikony mezi lidmi, kteří jsou žáky jeho žáků. Vzhledem k této (vnitřním, duchovní) podobnosti Boha a člověka můžeme pozitivně přisoudit Bohu to, co je na člověku nejvznešenější, nejkrásnější a nejlepší, po čem nejdokonalejším člověk touží. A stejně tak můžeme oné vyšší, skutečné realitě, přisoudit to, co je na naší pozemské realitě nejkrásnějším, nejšťastnější, nejlepší. Takové hodnoty, jako láska, nesmrtelnost, pravda, krása, štěstí, plnost života, tu mohou zaznít. Není to pouhá představivost, která by s tou Realitou neměla nic společného. A samozřejmě svoboda, když hovoříme o drogách a o životě. Víme, že mnoho lidí klade právě svobodu na přední místo mezi svými hodnotami.

Ale nejde jenom o to, že může být člověk osvobozen a od čeho všeho může být osvobozen. Jde také o to, k čemu může být osvobozen. K jakému účelu. K čemu je to vůbec dobré, aby byl člověk svobodný. A je-li to opravdu potřebné, je-li to opravdu tak důležité, aby o to člověk tolik stál. Třeba to ani nestojí za to, být svobodný. Vždyť to stojí spoustu úsilí. Práce na sobě, ta je nejtěžší ze všech. Vyložená dřina. Třeba je opravdu lepší ta zapomínavá otupělost, jejíž bolestná a neklidná probuzení se dají rychle řešit zase další otupělostí, vnější i vnitřní televizí. Užij dne. Vejdi a zapomeň.

Ale takové otázky nemají moc velký význam, pokud si je nepoloží každý sám a pokud na ně sám od sebe nechce najít odpovědi. Nemá cenu je někomu nutit. Ani ty otázky a odpovědi už vůbec ne.

A tak už přestanu. Omlouvám se, že vás opouštím, ale když tak pěkně radím, tak by asi vypadalo docela hezky, kdybych vám nakonec skromně oznámil, že si jdu taky trochu seřídit a vyčistit svoje zrcadlo. (Jen tak mezi námi, nechápu, čím to je, že je každou chvíli rozostřené a všelijak umouněné). Neshledanou.