S odvoláním na myšlenky z předešlé kapitoly se budeme všímat světa "západního", který nás obklopuje, ba valí se na nás a který naše děti nyní již od mala dýchají. Ačkoli, samozřejmě, nelze říci, že svět "východní" na nás nepůsobí, nebo tu není přítomen skrze různá společenství, duchovní cesty, nauky, nebo i typy osobností. Vždyť koneckonců i křesťanství je svým původem východní duchovní cestou (zrodilo se na Blízkém východě), lidé "východní" i "západní" se setkávali často na jednom místě a není výjimkou přerod jednoho typu v druhý či alespoň vnitřní ochota k němu, jak nám ukazuje příběh filosofa Diogéna a vojevůdce Alexandra. Jistě to znáte. Když dobyvatel Alexandr Makedonský navštívil se svými vojáky město Korint, zavedli jej také k místní pozoruhodnosti, podivnému mudrci, který odmítal majetek, ba veškeré pohodlí, přebýval v sudu a nedávno zahodil i hrnek, když viděl malého chlapce, jak pije z dlaně. Alexandr si vážil mudrců a proto se zeptal Diogéna, co pro něj může udělat. A Diogenés měl vskutku k velikému vojevůdci jednu prosbu. Aby ustoupil kousek stranou a na filosofa mohlo svítit sluníčko. Jak jednoduchá prosba k vojevůdci, před kterým se třásl celý svět. Ustup mi ze slunce. Alexandr se na drzouna nerozhněval, nýbrž zanechal v dějinách větu: "kdybych nebyl Alexandrem, chtěl bych být Diogénem". Řečeno řečí našich úvah, kdybych (v této chvíli) nebyl západním člověkem, který je spokojený, protože se mu daří dobýt celý svět, chtěl bych východním člověkem, který je spokojený, že se včera mohl zbavit i hrníčku.

Ovšem Alexandr byl vychován filosofem Aristotelem, nebyl tedy nafoukaným mocipánem, jakých jsme v dějinách zažili od těch dob mnoho. Na druhé straně Diogenés, který byl představitelem filosofické školy kyniků, nebyl rozhodně cynikem v tom smyslu, v jakém se nám význam tohoto slova jeví dnes. Inu, moderní doba. Je opravdu tak skvělá a nebo lepší (a nebo horší) než ty předchozí? To nás vrací k otázce, kterou jsme položili na počátku: v jaké době, v jakém světě to žijeme?

Liší se nějak ony dva světy, které jsou od sebe odděleny sklem televizní obrazovky? Hloupá otázka. Pojďme si tedy spíše povídat o tom, čím vším se liší a čím ještě a čím už ani ne. A proč začínám televizí? Je to (spolu s počítačem) symbol doby. Monstrózní symbol, magické zrcadlo, o jehož moci se dávným mágům ani nesnilo. Kdo ovládá televizi, ovládá duše, sny a představivost miliónů lidí. Ba co víc, ovládá jejich názory a přesvědčení. Merlin byl proti ní úplný břídil. Pojďme tedy odvážně poodhalit tajemství za onou skleněnou oponou.

Všimli jste si už někdy, že když je v televizi reklama, tak je zvuk najednou hlasitější? Upozorňuji předem ta no, že jsem proti tomuto druhu programu zaujat, neboť slovo reklama odvozuji od slova klamat, přičemž je známo, že latinská předpona "re" se užívá tam, kde se něco děje znovu a já bych řekl, že opakovaně a pořád dokola. Reklama vyrábí dokonalý uhlazený svět, svět mladých a krásných lidí, vrcholných produktů, šťastných úsměvů, akčního života a spokojeného stáří. Dokonalý svět naprosto zbytečných hloupostí, bez jejichž vlastnictví jsme ovšem beznadějně ztracenými nulami, na pokraji krachu, nervového zhroucení a smrtelné choroby. V porovnání s reklamním světem jsme jako lidé nezajímaví, ustaraní a neúspěšní. A ne jen v porovnání s ním. Také s nejrůznějšími seriály, v nichž se to hemží boháči (případně bohatými zločinci), či jejich bezstarostnými synky a dcerami (jejichž starosti bychom tak chtěli mít).

Magické zrcadlo televize odráží nejnovější ideologii vyrábění a spotřebovávání, produkování a konzumu. Nový pohled na svět. Ne už úsměv z rozumu, ale úsměv z konzumu. Nikoli již štěstí ze vztahů, z vytváření a dávání užitečných či krásných věcí, nýbrž z pouhého hrnutí směrem k sobě. Ve sporu "být" či "mít" se pozornost kloní na stranu B. Konzumovat mohu tyčinku Mars, seriál Dallas, nebo pervitin. Předměty konzumu jsou zde různé, ale vzorec v hlavě je víceméně tentýž. Konzumní vzorec chování roztáčí v bankovních kontech určitých lidí spirálu zisku a tito určití a vlivní vědí, že se jim vyplatí onen konzumní vzorec v hlavách lidí dále udržovat a posilovat. Pokud na to lidé mají, aby podle tohoto vzorce mohli žít, hovoříme o moderním způsobu života. Pokud na to nemají, hovoříme o kriminalitě. Že bych byl na moderní dobu až tak zlý? Asi ano. A to se pouštím do kritiky procesu, který má ještě jakž takž svoji logiku. Ale jakou logiku má na obrazovce (a i před ní) například násilí (nejefektivnější způsob řešení konfliktu), arogance (ukázka zdravého sebevědomí) chytrá nepoctivost (nejefektivnější způsob řešení finanční situace) a podobné projevy životních radostí? Má tohle logiku? Někde to asi musí nějakou mít, jinak by něco takového snad Hommo Sapiens Sapiens zajisté nedělal, ale ještě jsem na to nepřišel. Jsem zkrátka pozadu. Ještě pořád se například divím, když děti mluví s rodiči stejným způsobem jako se svými otravnými vrstevníky. Ale dosti nářků. Nějakou logiku tomu dejme. Třeba logiku noradrenalinu. Vzrušení. Logiku jakéhosi vnitřního "organického" pervitinu. Vyrábíme si ho v těle, když vidíme potoky krve, když hrajeme automaty, když sledujeme plížícího se Drákulu, když křičíme na fotbale. Je to náš biologický pervitin. Když se na něm stanu závislým, může se u mne projevit i tzv. tolerance na drogu. Dosavadní dávka už mi nestačí. Nestačí mi krev přes sklo. Nestačí mi prohrát u automatu jenom svou výplatu, nestačí mi bát se jenom jako nebo někoho strašit a přepadat jenom jako, nestačí mi jít na fotbal jen jako slušňák, bez vlajky a klacku. Chce to něco opravdového. To všechno je toxikomanie. V Německu se prý (a není to nová věc) stalo drogou nakupování. Lidé nakupují v kvantech i to co nepotřebují. Když na to nemají, tak to kradou. Zdá se, že jsme již svědky konzumního způsobu života dovedeného k naprosté dokonalosti.

Samozřejmě, že každý tlak vytváří protitlak. Je spousta lidí, kteří se brání konzumu a jdou cestou tvořivosti, snahy o hezké vzájemné vztahy a návratu k přírodě. Alternativní cestou touhy po vnitřní svobodě a hodnocení člověka ne podle toho, co všechno a jak kvalitního má na sobě nebo doma, , ale jaký on sám je. A tak si mladý člověk přece jen ještě může vybrat, co se mu na světě bude líbit a k čemu se přidá. Ovšem nutno dodat, že ta druhá alternativa je přece jenom trochu na okraji a také že je obtížné se v její spleti svobodomyslných tvořivců, prázdných žvanilů a všech někde mezi nimi, pořádně vyznat. A proto vedle mladých (a vlastně ne jen mladých) lidí zcela pohlcených bludným kruhem konzumu na straně jedné a vedle lidí oddaných tvořivému přístupu ke světu na straně druhé, je tu ještě spousta dalších, kterým se to první tak úplně nelíbí a to druhé tak úplně nechápou. Plácají se a placatí, ptají se a experimentují. Jsou vhodným soustem pro drogového dealera. Je v nich ještě dost konzumního vzorce, aby chtěli řešení snadno a rychle a zároveň jsou dost nekonformní a vzpurní, aby nechtěli žít "jako ostatní". A svět si jich moc nevšímá. Má dost svých starostí. (Když už jsme u toho, naše doba by se vůbec asi dala charakterizovat slovem starost. Starost, trochu oddychu (úniku) a zase starost. A někde i úzkost, útěk od reality a pak zase úzkost. Víte, že v Americe je dobrým zvykem mít svého takřka rodinného psychologa, který vás vždycky jednou za čas dá dohromady? Tady v Čechách jsme ještě trochu pozadu. Ale my se snažíme a doženeme to.)

Tak tedy - v jakém světě to vlastně žijeme? Odpovím na svou otázku trochu provokativně, leč inspirativně. Žijeme ve světě bez nebe. Vím, že je to takhle řečeno dosti zkratkovitě. Věnujme tomu tedy příští kapitolu.

Na obálce jednoho řeckého časopisu jsem viděl takovou zvláštní koláž na způsob ikony. Kristus po svém vzkříšení opouští peklo, jímž procházel, když lámal petlice a zámky. Pekelné podsvětí v jeskyni pod jeho nohama je ale vystřiženo a na jeho místě vidíme centrum nočního velkoměsta. Jako by nám to peklo ani nebylo tak vzdálené.

Když se lidé zamyslí, jaká všechna možná utrpení asi budou v pekle, tak by se z toho daly složit velmi barvité popisy kypící nepřebernou fantazií. Ale když si někdo chce představit nebe, tak to skončí u andílka s harfou na obláčku a Josef Lada k tomu přidal ještě čerstvé koblihy. Naše životní zkušenost se zlem a utrpením je bohatá. Mnohem bohatší než s dobrem a štěstím. I z mnoha zlidovělých písniček zvíme, že v pekle je ta správná zábava, zatímco v nebi je patrně nepředstavitelná nuda. Na rozdíl od pekla, svoje představy o nebi nemáme moc čím inspirovat. Nemáme pravzory, zkušenost. Ale máme touhu. Touhu po zlaté době, která podle jedněch už byla a podle jiných teprve bude. Ale právě teď, jaksi nic. Našemu světu chybí nebe. Někteří tvrdí, že se ztratilo, jiní pro jistotu prohlásí, že nikdy nebylo. Jako v pohádce, bylo - nebylo. Jak to vlastně bylo?

Podívejme se na dějiny lidského přemýšlení. Nejsem ovšem odborník na dějiny filosofie. Jenom tak obecně. V Bibli se dočteme, že kdysi žili lidé v Ráji. Ne jako v ráji, ale v Ráji. Pak se to nějak zamotalo (asi je to tím, že Někdo dal lidem svobodu, kterou pak ztratili, když ji chtěli rozšířit o svévoli) a už v Ráji nežijeme. (Pokud člověk nepochopí smysl své svobody, stane se mu jeho svobodná vůle prokletím. Jak praví přísloví, komu není rady, tomu není pomoci). Ovšem Ráj nezanikl. Je pořád. Pořád existuje nebeský svět a člověk je do něj pořád zván, ovšem až. Až potom, co se už jednou naučí nakládat se svou svobodou a pochopí její smysl tak, aby v tom nebi uměl žít. Aby tam všichni spolu společně uměli žít. Šťastní a nesmrtelní. Člověk v současné době umí své životní prostředí a vztahy spíše devastovat. Ale pokud by na to chtěl jít jinak, tak mu Někdo rád pomůže. A člověk ve své spolupráci s Něčí pomocí (všimněme si slova spolupráce, tedy že svoboda člověka je stále v činnosti) se změní z devastujícího na tvořivého, z pozemského (někdy až pekelného) v nebeského. A ne jen člověk jednotlivec. To je důležité. Jedno pravoslavné přísloví praví, že do pekla si může jít každý sám, ale do nebe jen spolu s ostatními. Tolik tedy krátce z Bible. (Ještě připomenu, že na rozdíl od Boha je na světě mnoho jiných činitelů, kteří by jej chtěli nepozorovaně zastoupit a jejichž jediným cílem je svobodu člověka naopak obejít, vyřadit ze hry. Ať už zastrašením, obelháním, nebo ukolébáním ve falešném ráji. Sem patří samozřejmě i drogy, sekty, opojné pohanské nauky a vše běsovské co za nimi duchovně stojí).

Pro historické srovnání uveďme, že i národy postavené na jiné než křesťanské kultuře, případně v předkřesťanských kulturách, mají a měly svá vyprávění o dobrých časech. Někdy je konec zlaté doby zdůvodněn zlou sudbou, náhodou nebo prostě jen špatnou náladou či zlými rozmary a nebo spory bohů, ale o něčem lepším kdysi, kdesi, nebo jednou, se každopádně ví. Všimněme si blíže zvláště antického Řecka, protože jeho filosofie se střetla s křesťanstvím a osudově poznamenala, ať se nám to líbí nebo ne, způsob myšlení našeho euroamerického světa. V antickém Řecku vládl nezměnitelný osud. I olympští bohové byli ve vzájemných sporech, jak ukazuje případ Tróje, nakonec odkázáni na jeho tajemnou vůli. A fátum osudu bylo tíživé, neúprosné, většinou tragické, marně se proti němu človíček i božíček vzpíral. Vděčné téma mnohých řeckých tragédií. (Naprosto nevím, proč moderní evropští obdivovatelé pohanské antiky viděli na ní tolik rozkošně optimistického). Víte, že na divadelních soutěžích předkládal autor vždy tři tragédie a jen jednu komedii? Ani tady se toho humoru nějak nedostávalo. Ovšem mýtická vyprávění, ať smutná nebo veselá, se postupně vyčerpala a lidé přemýšliví se zahleděli trochu výš, nežli jen k bohům, kteří se až příliš podobali lidem. Zrodila se filosofie, v oněch dobách totožná s vědou. Když jsme začali v ráji od Adama, začněme v Řecku třeba od Sokrata.

Je to úžasné, že tři největší filosofové antiky, kteří tak výrazně ovlivnili dnešní evropské myšlení, nejsou rozeseti po různých dobách a zemích starověku, ale byli všichni z jednoho místa a byli žáky jeden druhého. Aristoteles Platónův a Platón Sokratův. A přesto se od sebe výrazně lišili. Sokratés nezanechal jediný spis, zato Platón s Aristotelem vybudovali soupeřící filosofické systémy, kterými se dodnes dají charakterizovat základní tendence filosofického myšlení.

Sokratés byl moralista, vtipálek a prorok mezi filosofy. Pravoslavný člověk bude mít samozřejmě k jeho době a některým zvykům podstatné výhrady, ale přesto mám na něm mnoho věcí rád. Neměl rád lež, chytrou manipulaci se slovy (a lidmi) a zaviněnou hloupost. Dokonce ne sám, ale i se svou ženou Xantipou vstoupil do dějin, ačkoli ona o to patrně sotva stála. Xantipa se stala symbolem všech hašteřivých a panovačných žen. Ale buďme k ní trochu spravedliví. Zřejmě byla jednoduchou praktickou ženou zaměřenou na domácnost a byla by raději, kdyby ten její, když už není žádný krasavec (a to prosím prý Sokratés nebyl), se držel ve své zděděné sochařské dílně a přinesl domů nějakou tu drachmu, než aby se potuloval po ulicích a nechal se zvát na cizí hostiny kde tlachal s váženými tlučhuby a mladými nadšenými intelektuály. (Ještě že Platón ty tlachy zapsal). Ale chudák Xantipa nebyla jediná, kdo neměl vůči Sokratově činnosti porozumění. Také athénští radní projevili smysl pro pořádek a jednoho dne postavili Sokrata před soud pro bezbožnost a kažení mravů mládeže (vidíte, už tenkrát v Athénách ...) a ačkoli se z obojího obhájil, odsoudili jej k smrti vypitím jedu. Mimochodem, stalo se tak na základě obvinění, které vznesl jakýsi nadějný sofista (tedy manipulátor se slovy a lidmi) Meletos, který patrně, jako mnozí, nebyl sto obstát v diskusi se Sokratem čímž zajisté utrpěla důstojnost tohoto mladého a úspěšného muže. Ó nikoli Sokratés, ale Meletos měl vstoupit do dějin! Neboť to byl on, kdo pro lidstvo objevil způsob, jak jednou provždy dokázat, kdo měl tehdy pravdu. Jednu dobrou věc to ale přece jen přineslo už tehdy. Platón, který pomýšlel na dráhu veřejného činitele, (a měl k tomu předpoklady i známosti) byl po odsouzení svého učitele tak znechucen politikou, že se rozhodl věnovat se napříště už jen filosofii.

Připadá vám to celé takové smutné? A pořád stejné? Tak si nakonec poslechněte jednu veselou: Vypráví se, že jednou za Sokratem přiběhli jeho žáci s radostnou novinou, že jakýsi velmi uznávaný řečník, který právě hovoří na náměstí, zmínil se ve svém proslovu o něm velmi pochvalně. Tu se Sokratova tvář zachmuřila a filosof začal naříkat. Žáci se divili: "Ale učiteli, proč jsi zarmoucený, když jsme ti přinesli takovou příznivou zprávu?" Ale Sokratés bědoval dál: "Co jsem to já nešťastník zase kde vyvedl, že největší hlupák z celých Athén mne veřejně chválí?"

Sokratés otevřel nad řeckými Athénami nebe, z něhož kanula poctivost a morálka. Smetl opovážlivě antické nemorální bohy a bohyně (což bylo právě obžalobou bráno za bezbožnost) a propojil "něco nad námi a nad antickými bohy" právě s onou pravdivostí a ctností. A tomu také učil své mladé následovníky. Vzhledem k tomu, že uvažování a mravy jeho nepřátel byly v řádném souladu s příklady výše uvedených antických božstev, tedy byly plné smilstva, poživačnosti a intrik, musela jim mládež vedená k ctnosti a pravdě připadat zkažená opravdu na nejvyšší míru.

Co to vlastně Sokratés učil a říkal, víme od jeho žáků, především od Platóna. Ten ovšem nehovořil pouze za svého učitele. Pokročil dále ve vlastních úvahách, od země až k svému nebeskému světu idejí. Tedy skutečností věčných, dokonalých a neměnných, které dávají možnost, aby na zemi fyzicky existovalo něco, co je připomíná, co je od nich odvozené. Samozřejmě nedokonale a dočasně. Kdyby nebylo těch idejí nahoře, nebylo by ani na zemi vůbec nic. Jenom ty ideje nahoře jsou něco skutečně existujícího. To, co dole na zemi máme a známe, co si můžeme osahat a prohlédnout, to je pouze odraz oněch ideí promítnutý na zem, jejich odvozenina, jejich pouhý fyzický, tělesný stín.

Platón zkrátka zpracoval do uceleného filosofického systému myšlenku, že to důležitější je nedostupně nad námi. Nebylo to ještě nic o osobním vztahu k Bohu. Platónův bůh je pouze neosobní nejvyšší ideou. Nemůže se laskavě sklonit k člověku, protože je dokonale nehybný. Je nepohnutě dokonalý, neboť kdyby se pohnul, tak by se tím už nějak změnil. A když se nějak změní něco dokonalého, tak už se to může změnit jedině k horšímu. Aby tedy zůstal idea-bůh dokonalý pořád, tak se prostě hýbat a měnit už nikdy nemůže. Nemůže nic dělat. Nekomunikuje. Jenom je. Je daleko Nahoře. Mezi námi lidmi je tu jenom jeho stín, odvozenina, jeho přírodní zákon a mravní řád.

(Toto pojetí se velmi blíží představám židovských farizeů, kteří odmítli Boha, jenž se "včlověčil" a přišel osobně až za nimi na zem, Ježíše Krista. Farizejská představa je svým pojetím " bezpečné vzdálenosti od živého Boha" lákavé i pro dnešní moderní duchovní spekulanty a konzumenty inspirované /většinou přes Ameriku/ neosobním náboženstvím dálného východu. Ačkoli, pravda, Platón sám měl sotva na mysli právě něco takového, když tenkrát obracel oči Řeků k vysokému nebi.)

Aristotelés, jeho žák, to ovšem všechno viděl odlišně. Nikoli kdesi nahoře, v horním světě idejí, ale zde na zemi má každý předmět a tvor svou ideu, která jej formuje nikoli seshora, ale zevnitř. Aristotelovo slovo "forma" vnímáme dnes trochu jinak, jakoby při pohledu zvenčí. Snad podle sklářských nebo slévačských forem, které dávají věcem vnější tvar. Ale Aristotelova forma sídlí uvnitř věci a odtud ji tvaruje. Představme si to asi tak, že kupříkladu kapesník má prostě vnitřní formu kapesníku. Když vezmeme jakousi pomyslnou neviditelnou pinzetu a touto neviditelnou pinzetou vyjmeme z kapesníku jeho formu, kapesník přestane být kapesníkem a zhroutí se do původního beztvarého chaosu prahmoty. Pokud někam dovnitř té hromádky chaosu vložíme jinou neviditelnou formu, třeba plnícího pera, tak se ta hromádka prahmoty uspořádá do tvaru a funkce plnícího pera. A to o velikosti právě takové, kolik bylo k dispozici prahmoty z původního kapesníku. To je Aristotelova forma. Je to vlastně Platónova idea, kterou ovšem jeho nezvedený žák Aristoteles strhl z nebe na zem. Všechno důležité je na zemi, nikoli nad námi. Aristoteles je praotcem západoevropského racionalismu a pradědečkem ateizmu. A tím, že středověká církev na západě vmontovala v osobě Tomáše Akvinského právě aristotelské vidění světa do základů své věrouky, připravila cestu všem bouřlivákům, kteří v pozdější takzvané moderní době právě tuto věrouku smetou a připraví půdu pro nekonečné množství demokraticky relativních pravd doby po-moderní.

Ovšem teoretické aristotelské paradigma by k tomu samo nejspíše nestačilo. Ještě muselo logicky přijít něco, co rozpadu "křesťanské Evropy" napomohlo i prakticky. Něco jako duchovní a mravní vyprázdnění západního křesťanství, které se odseklo od svých východních kořenů při velikém rozkolu r. 1054 a dále se orientovalo jen na franckou (potažmo německou) teologii. Frankové, drsní to seveřané, měli pramálo zkušeností s jemnou filosofickou a teologickou vytříbeností antiky. Na rozdíl od církevních otců východu, jako byli Basil Veliký či Jan Zlatoústý, nemohli jejich myslitelé chodit jako děti do antických škol. Neznali tak důvěrně její pozitiva, ani její myšlenkové slabiny a bludné kruhy. Východní otcové, kteří byli dětmi doznívající antické filosofie i dětmi rodicí se křesťanské teologie, dobře věděli, co z křesťanské zvěsti mohou přeložit svým spoluobčanům do jejich antického způsobu myšlení a jazyka, ale také věděli, co z křesťanství se nevtěsná do žádného vzorce myšlení který tu až dosud byl. Původem neantičtí Frankové to nemohli vnímat tak citlivě. Když přes islámské a židovské myslitele začala do západní Evropy pronikat znovu objevená aristotelská filosofie, byli nadšeni. O co méně v ní bylo nesrozumitelné mystiky, o to více tu nalézali přímočaré (vpravdě aristotelské) logiky. Tomu Němci rozuměli. Nevnímali ovšem, že do západní teologie tak postupně pronikají takové myšlenkové principy (svět bez nebe), které tuto teologii později přivedou do hluboké krize. A tak se stalo, že zatím co na východě přijali v prvních stoletích z pohanské filosofie některé vhodné pojmy, které naplnili křesťanským významem, na západě tomu bylo na přelomu prvého a druhého tisíciletí naopak. Některé již vytříbené základní křesťanské pojmy byly zase zpětně naplněny významem a chápáním aristotelským - pohanským. To mělo mnoho dalších důsledků. Například pokud to důležité (Bůh) je (svou podstatou) na zemi (třeba v papežovi a jeho hierarchii) chápeme už, proč bylo potřeba méně zbožnosti směrem vzhůru a více politiky směrem dolů.

Mělo to dva osudové dopady. Jednak, jak jsem již zmínil, bylo do budoucna zaděláno na krizi západního křesťanského pojetí světa, ale zároveň už bylo přichystáno něco místo tohoto pojetí. Předkřesťanská antika se stala v Evropě časovanou bombou, která jednou rozmetá křesťanský chrám a odhalí trosky pohanských svatyní pod ním, připravené k rekonstrukci. (Nebo renesanci?) Říká se tomu regrese. Návrat k předchozímu stádiu. To se stává, pokud se nynější stádium vývoje nezvládlo. Zpozemštělé křesťanství nedalo na západě lidem to, co od něj právem očekávali. Následovala tedy regrese k pohanství. I když zpočátku jen k jeho "nejhezčím" formám.

Antika nebyla ve skutečnosti tak silná a krásná jako křesťanství. Kdyby byla, tak by si ji antičtí lidé ponechali a křesťanství by je nelákalo. (První tři století nebyl nikdo tlačen k přijetí křesťanství státem, který ho naopak pronásledoval). Ti lidé přesto křesťanství přijímali za své a to proto, že ho jednak poznali v jeho původní podobě a síle a jednak proto, že také samozřejmě dobře znali svou starou dobrou (a špatnou) mytologii, filosofii a gnosi. . Mohli si na místě porovnat obojí. To později lidé na západě ale udělat nemohli. Křesťanství znali takové, jaké znali ale především už neznali původní skutečnou antiku. Představovali si ji. Malovali si ji. Byli (tito drsní seveřané) příliš fascinováni představami o její kráse, vytříbenosti a jejím věčným středozemním jarem. A také, pravda, její uvolněností a mravní nevázaností. Abychom tak řekli, spolkli návnadu i s háčkem. A na tom antickém háčku se dnes bezmocně třepetáme i my.

Nezdá se vám to? Tak jen se na to podívejme. V době, kdy Michelangelo tesá z mramoru svého biblického Davida (kterého by jeho sochařský kolega Sokratés patrně považoval za pohanského Apollóna), zjevuje "božský" Botticelli na svém plátně zrození Venuše. Zrození pohanské bohyně uprostřed katolické Itálie. Náhoda? Umělecký rozmar? A kde se vzaly po celé křesťanské Evropě ty sochy, obrazy a fasádní reliéfy Afrodit, Athén, Martů, Amórků a Bakchů, kentaurů, satyrů a nymf? Ten obdiv vážených patriciů k mladým pastýřkám a přítulným chlapcům? Kde se vzala ta po-románská poživačnost u kněží, ba dokonce i biskupů a papežů? Co se stalo s důstojnou, mravní a laskavou sílou křesťanství? Jak je možné, že pokřtění a křesťansky vychovaní lidé dali přednost poetické romantice řeckých hájů a pastvin? Ano, ano, hovořím o renesanci. Nevychvaluji ji, to udělali už mnozí. Já si jen dovoluji tvrdit, že renesance je návratem západní křesťanské Evropy k ideám antického pohanství. Duchovně, kulturně i společensky. A Humanismus pak je návratem filosofickým. Kde by se vzala v křesťanské Evropě myšlenka sofisty (tedy manipulátora) Protágora, že člověk jest mírou všech věcí? Tedy už ne Bůh a jeho Desatero? Tady se někde láme věk. Tady v renesanci se, přes pozdější masivní leč marnou snahu barokní ideologie, otevřely ony opojně lákavé dveře k lidskému optimistickému nadšení nastupující osvícené doby a na ni ideově navazující doby zvané moderní, která (tak jako kdysi na sklonku renesance) je na svém "dojezdu" poznamenána nevyhnutelnou kocovinou postmoderního zklamání, skepsí, nihilismem a morálním relativismem, ve kterém se ušlechtilé myšlenky a ideje zdají v porovnání s realitou až příliš neskutečné, naivní a trapné. To už je naše, doba v níž žijeme. (Doba tak blízká časům konce Římského impéria rozkládajícího se vnitřním marasmem i nájezdy barbarů). Doba, v níž masová kultura útočí na nejnižší pudy člověka, kdy o cizincích, kteří se tu stále více usazují, uvažujeme často v kriminálních kategoriích a sliby politiků o světlé budoucnosti vyvolávají jen trpký úsměv. To je doba, kdy obchod s drogami je druhý nejvýnosnější na světě hned po zbraních, kdy organizovaný zločin je vždy o krok kupředu před policií, jak je ostatně vidět i v televizních seriálech dnes a denně. Tak mne napadá, co my od těch mladých vlastně chceme? Co jsme jim nabídli tak skvělého, abychom po nich mohli vyžadovat morálku, úctu ke stáří a vyrovnaný přístup k životu? Máme pro ně také něco nadějného a optimistického? Ale ano. Něco by se našlo. Dějiny pokračují ve své spirále a zdá se mi ta spirála sestupná, přes všechno nadšení, které z ní ke mně doléhá.

Začíná se totiž zvedat vlna další touhy po svobodě a optimismu. Tak jako počínající renesanční Evropa byla nadšena příběhy z antického bájesloví, tak dnešní nekonformní mládež je nadšena pohanskými hinduistickými knihami, keltskými bardy a moudrostmi šamanů. Stavy rozšířeného vědomí se zdají být jen předstupněm pro další nový zlatý věk lidstva, jak jej nabízí hnutí New Age, Nový věk. A rozšířené vědomí, to je přece také marihuana, to je LSD, to jsou houby Lysohlávky, ale to je i jóga, holotropní dýchání, meditace nad Krišnou.

Dnes ještě prožíváme skepsi postmoderny, ale zároveň už také jakousi renesanci renesance. Je to ovšem totéž, jako bych řekl, že pijeme vývar z vývaru. Dnes už nejde ani o tu kdysi klasickou poetiku antiky. Když vidím dětské Gambooky, "hrací knihy", tak se ptám sám sebe, jakou úctu mají vlastně jejich autoři k realitě postav a hrdinů oněch antických příběhů, které přece jen také tvoří jakési euroamerické kulturní dědictví, když své autorské fantazie používají jako mixéru, v němž rozcupují na kousky vše o čem kdy slyšeli, mýty a báje ze všech koutů světa a dob, z toho poslepují efektní zrůdičky, nažhaví to v troubě jednoduchých akčních klišé a krmí tím naše potomky. To je už opravdu jenom bídný odvar antiky. A pije se všude, mezi dětmi je úžasně oblíben, ve své knižní i počítačové podobě. Tisíckrát převařený čaj pro bílé psy. Drsné mortalkombaty, barvité mýticko-vesmírné epopeje plné fantastických mýtických lidooblud, brutálních střetů a efektních zázraků virtuální reality.

Jak nahoře, tak dole. Jak na obrazovce, tak v duši. Tajemné i dobrodružné. A musí to být stále tajemnější, drsnější a dobrodružnější. Je to jako u heroinu. Tolerance vůči působení stoupá, to co ještě včera uchvátilo, už je už dnes trochu nudné. Lidé jsou zmlsaní stále nákladnějšími efekty. Je to kulturní odraz reality nenasytného darwinovského kapitalismu, který vytrvale zrychluje tempo života a vysává z lidí energii někdy až na hranici jejich možností.

Jak snadné a lehké je tedy prostě vplout do drogového bezčasí, na odkladiště černých koní, dole u paty naší šíleně rotující zlaté (a vytunelované) pyramidy, kde začíná poklidný bahnitý močál lidského marasmu. Není-li Bůh, všechno je dovoleno. Platí to jak na vrcholu pyramidy, tak dole pod ní, ale tady dole aspoň nikdo od nikoho nic nečeká. Všichni vědí, že všichni jsou (s prominutím) svině, a tak jsou si všichni rovni. A tam nahoře, na strmých stěnách pyramidy, i na samém vrcholu, je vše stále aktivnější, nervóznější, náročnější a smutnější. Lidé už tuší, že nedosáhnou svého všeho. Ti, kteří dosáhli všeho co chtěli, chtějí ještě víc. A ti, kteří mají ze všech nejvíc zjistili, že štěstí se s tím jaksi asi automaticky nedostavilo. Ale ti, kteří jsou pod nimi to ještě nevědí a tak jim to stejně závidí, aby posléze, pokud se náhodou také dostanou na vrchol, teprve zjistili, že to opravdu nefunguje. Asi jsme zde narazili na mez, na limit, na strop štěstí konzumního "západního" člověka.

Takže v jakém světě to žijeme? V nešťastném. Kdyby dnešní lidé byli ještě aspoň trochu lidmi antickými, neprožívali by štěstí alespoň z toho, že jsme pro ně učinili toto poznání, tedy štěstí z hodnoty poznání jako takového? Asi sotva, že. Tak vidíte, že dnes nejsou lidé v Evropě už ani těmi (jakože) antiky. Co tedy my, po-moderní lidé vlastně jsme?