Tělo, to je stroj. Geniální konstrukce kombinující propracovanou mechaniku, chemickou provozovnu, elektronický servis a kdo ví, co ještě. Únava materiálu je redukována na minimum neustálým obnovováním většiny stavebních součástek. Stačí jen pravidelné dodávky energie a ono to šlape bez přestávky desítky let. Není divu, že vyznavači mechanicismu za osvícenských dob byli tímto zázrakem fascinováni natolik, že celého člověka redukovali právě jen na pouhý stroj a duševním pochodům přisoudili pouze vedlejší roli, zatímco morálku a svědomí odsunuli už vůbec na smetiště náboženských přežitků. Někdo by s odstupem času řekl, že patrně uvažovali kolenním kloubem, ale když se ponoříme třeba jen do dětského anatomického atlasu, můžeme alespoň chvíli žasnout tak, jako kdysi oni. Člověk takto fascinovaný objevy vědy by byl už už nakloněn věřit, že dobrá či špatná nálada, pocity deprese či blaženosti, jsou vlastně jen výsledkem pouhých chemických procesů. A že tudíž ovládnutí těchto chemických procesů mohlo by nám zajistit stálý přísun dobré nálady a blaženosti pomocí vhodných tabletek či vůní. Fantazie? Nikoliv. Realita. Co jiného jsou drogy? Pouze to má háček v tom, že to ještě nemáme tak docela zmapované a ovládnuté, takzvaně "vychytané".

Všimněme si onoho slůvka "ještě". Kdyby drogy nebyly zřetelně tak společensky a zdravotně nebezpečné, myslíte, že by v tom většina lidí viděla vážnější problém? Kdo by si nedal? Kdo by té své chemii v mozku nechtěl trochu nepomoci? (Je to přece můj mozek). Ostatně, vždyť takové látky, které do sebe mladí narkomani vpravují, máme my sami od přírody v těle také. A nebo hodně jim podobné. Endorfiny, serotonin, noradrenalin, dopamin a další a další. Ve vědeckých knihách se píše, že lidský mozek sice přenáší své signály elektrickou cestou, ale právě v místech, kde se skoro dotýkají jednotlivé mozkové buňky, se přenos nakrátko děje cestou chemickou. Na tykadlech buněk a mezi nimi tu spolu fungují takzvané neurotransmitery a receptory, takové chemické zásuvky a zástrčky, které se propojují, abychom ve výsledku buď mobilizovali rezervy organismu (útok-útěk) nebo tišili bolest, nebo zvládali šok, či přehledně uspořádali (nebo rozšířili, či zintenzívnili) vnímání našeho okolí, pokud nastane situace, kdy je toho potřeba. Do těch různých typů chemických zásuvek ovšem mohou zapadnout i některé chemicky velmi podobné zástrčky, které nepocházejí z našeho organismu, ale mohou se objevit odjinud. Třeba z injekční jehly, nebo z vesele barevných tabletek. A ono to také začne fungovat, i když třeba trošku jinak než by mělo. Ale o to přeci právě jde, aby to fungovalo jinak, než obyčejně. Takže kouzelné léky, o kterých jsem psal před chvílí, jsou na světě. Svět je jich plný. I když to ještě nemáme zmapované a ovládnuté. I když je s tím stále víc problémů, i když máme tolik zdravotních, morálních a společenských důvodů se tomu bránit.

Ovšem otázkou zůstává, kdyby lidé třeba jednou šťastně objevili nějakou drogu, která by byla opravdu, ale opravdu společensky a zdravotně nezávadná, jestli by se nevyskytly zase ještě jiné nepředvídané problémy. Řekl bych, že vyskytly. Člověk může mít například i problémy duchovní a ty se mohou promítnout až do oblasti psychické a fyzické. Otázky, jako jsou například dobro a zlo, pravda a lež, provinění a odpuštění, vnitřní přirozený pokoj a zoufalý nepokoj, se bohužel na pouhý mechanicismus redukovat nedají. A platí to stejně o drogách přijímaných zvenčí, ať chemických či přírodních, jako o těch našich vnitřních neurotransmiterech, jejichž funkci lze trochu regulovat třeba pomocí různých cvičení.

I o tom se diskutuje a v těchto věcech se experimentuje. Vedle zastánců tvrdé komerční chemie tu stojí různí šamani, kteří hájí bezpečnost a prospěšnost své přírodní cesty, vedle nich tu ještě máme zastánce jemné (nebo méně jemné) práce s možnostmi jen vlastního lidského organismu, kteří právě proto jsou přesvědčeni o zvládnutelnosti a prospěšnosti své praxe. Nakolik k tomu bude čas a síly, pokusíme se ještě k těmto věcem vrátit v některé z dalších kapitol.